Když jsem po smrti mámy začala nenávidět ženu, která za to vlastně nemohla

„Tak tohle už je moc, tati. Mami není ani dva roky pryč a ty sem posadíš cizí ženskou na její místo?“ vyjela jsem, sotva jsem položila kabelku na židli.

V kuchyni bylo dusno. Na lince stál hrnec s bramboračkou, co vařila vždycky máma, a ten pach mě praštil do nosu tak silně, až se mi sevřel žaludek. Táta zrudl. Alena, ta jeho nová partnerka, jen stáhla ruce do klína a sklopila oči. Na sobě měla obyčejný béžový svetr, žádná fiflena, žádná potvora z filmu. A stejně jsem ji v tu chvíli nemohla ani cítit.

„Nikdo ti mámu nenahrazuje, Lucie,“ řekl táta potichu.

„Ale přesně tak to vypadá.“

Můj přítel David mě pod stolem chytil za ruku. Vytrhla jsem ji. Nechtěla jsem, aby mě uklidňoval. Ne před nimi.

Od máminy smrti jsem byla jako natažený drát. Umřela rychle. Moc rychle. Ještě v listopadu si stěžovala, že ji bolí záda, v lednu už ležela v nemocnici v Motole a v únoru jsme vybírali oblečení na pohřeb. Pořád jsem měla pocit, že jsem jí nestihla říct všechno. Že jsem nebyla dost u ní. Že jsem byla v práci, řešila faktury, schůzky, úplný kraviny, zatímco ona mizela.

A pak se půl roku nato objevila Alena.

Táta ji poznal v knihovně, kam začal chodit, aby „nebyl doma sám“. Když to řekl poprvé, bodlo mě to. Jako by být s mámou v těch zdech ještě pořád nebylo dost. Jako by se ten byt na Jižním Městě dal tak rychle vyvětrat.

Od té doby jsem byla protivná na všechny. Na tátu hlavně. Ale odnášel to i David.

„Ty už zase nikam nechceš?“ ptal se mě jeden pátek večer, když stál v předsíni v košili a v ruce držel klíče od auta. Měli jsme jet na oslavu jeho sestry do Modřan.

„Nemám náladu.“

„Ty nemáš náladu už několik měsíců, Lucko.“

„Tak promiň.“

„Nejde o omluvu. Jde o to, že tě ztrácím a ty mě k sobě vůbec nepustíš.“

Sedla jsem si na postel a dělala, že hledám ponožku. Přitom jsem jen nechtěla, aby viděl, že mám slzy v očích. On chvíli stál ve dveřích a pak řekl něco, co mě tenkrát naštvalo a až později jsem pochopila, že měl pravdu.

„Ty nejsi naštvaná na Alenu. Ty jsi pořád zoufalá, jen to házíš na všechny kolem.“

Praštila jsem s dveřmi tak silně, až spadla fotka z komody. Zrovna ta s mámou z chaty v Orlických horách.

Další týdny byly jen horší. S tátou jsme si volali míň a míň. Když už jsme spolu mluvili, skončilo to hádkou. Jednou mi řekl, že Alena se bojí ke mně vůbec přijít, protože neví, co zase udělá špatně. A já místo studu cítila skoro zadostiučinění. To je hrozný, já vím. Ale tehdy jsem byla fakt mimo.

Pak přišlo výročí máminy smrti.

Jela jsem sama na hřbitov do Vršovic. Mrholilo, ruce jsem měla zmrzlé a kytka chryzantém vypadala v tom šedivém počasí skoro směšně. Stála jsem tam a najednou se to ve mně sesypalo. Ne hezky, ne důstojně. Normálně jsem se rozbrečela tak, že jsem se musela opřít o studený kámen.

„Promiň, mami,“ opakovala jsem pořád dokola. „Promiň, že jsem to nezvládla.“

Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Pak mi zazvonil telefon. Táta.

Nechtěla jsem to vzít, ale vzala.

„Lucie… jsi tam?“ zeptal se.

Jen jsem dýchala.

„Alena mi řekla, ať tě nechám dneska být. Ale já… já jsem tam chtěl jet s tebou. Jen jsem nevěděl, jestli mě budeš chtít vidět.“

A v tu chvíli mi to došlo. On se nebál o Alenu. On se bál mě. Bál se, že o mě přijde stejně, jako přišel o mámu.

Ten večer jsem poprvé po dlouhé době jela k němu domů bez brnění v hrudi. Alena otevřela dveře a bylo vidět, že neví, jestli mě má obejmout, nebo ustoupit. V ruce držela plech s buchtou.

„Já… upekla jsem tvarohovou. Tatínek říkal, že ji máš ráda,“ řekla nejistě.

Málem jsem zase vyjela, protože tvarohovou pekla máma. Jenže pak jsem si všimla, jak se Aleně třesou prsty. Nebyla drzá. Nebyla vetřelec. Byla to ženská, co přišla do rozbité rodiny a dostávala ode mě jednu facku za druhou, i když jen obrazně.

Sedly jsme si ke stolu. Táta udělal čaj. Chvíli bylo trapné ticho.

„Já vás nechci nahradit,“ řekla pak Alena. „Ani vaši maminku. To nejde. Jen… mám vašeho tátu ráda. A nechci být důvod, proč se s dcerou přestane vídat.“

Podívala jsem se na ni a poprvé jsem v ní neviděla soupeřku. Jen člověka. Unaveného, nervózního, možná stejně ztraceného jako my.

„Já vím,“ řekla jsem a rozbrečela se zase. „Promiňte. Já jsem byla strašná.“

„Byla jste smutná,“ odpověděla tiše.

Tohle jsem potřebovala slyšet víc než cokoliv jiného.

S Davidem jsem se pak taky musela vrátit k věcem, které jsem měsíce zametala pod koberec. Neodpustil mi všechno hned. A měl proč. Několikrát jsem ho odstrčila, zrušila plány, trestala ho tichem za něco, co nezavinil. Ale tentokrát jsem neutíkala. Řekla jsem nahlas, že nezvládám smutek, že jsem vzteklá na celý svět, protože máma už nikdy nezavolá a nezeptá se, jestli jsem jedla.

Dneska není všechno idylické. S Alenou ze mě a ze dne na den nejsou nejlepší kamarádky. Občas mě pořád píchne u srdce, když vidím její kabát na věšáku v bytě, kde visel mámin. Občas mám chuť se zavřít a s nikým nemluvit.

Ale už vím, že bolest, kterou člověk neodžije, si vždycky najde cíl. A často trefí ty, kteří za ni vůbec nemůžou.

Možná jsem Alenu celou dobu nesnášela jen proto, že přišla ve chvíli, kdy jsem si ještě neuměla připustit, že máma je opravdu pryč.

Stalo se vám někdy, že jste svůj smutek převlékli za vztek? A dá se podle vás nová rodina přijmout, aniž by člověk měl pocit, že zrazuje toho, kdo odešel?