Seděla jsem u kuchyňského stolu naproti tátově nové partnerce a měla chuť odejít dřív, než vůbec promluví. Dlouho jsem si namlouvala, že za moje napětí, hádky a chlad může ona, jenže pravda byla mnohem horší a bolela víc. Nakonec jsem musela přiznat, že neutíkám před ní, ale před vlastním smutkem po mámě.
Marek byl v domě jako parazit, který pomalu ničil všechno kolem sebe, ale můj bratr ho přitahoval. Když už to přeteklo a vyhodila jsem ho za dveře, zůstala po něm jen rozbitý talíř a hrobové ticho. Je možné znovu začít být rodinou, když jediné, co vás spojuje, je společný strach z bolesti?
Celý život jsem žila s pocitem, že pro moji mámu jsou cizí děti důležitější než její vlastní rodina. Když jsem ji poprosila o pomoc s hlídáním svých dětí, odmítla mě bez mrknutí oka. Tahle zpověď je o bolesti, nepochopení a hledání odpovědi na otázku, proč jsem pro ni vždy byla až na druhém místě.
