Nejhorší nebylo to, že mě okradla. Nejhorší bylo, že to udělala žena, kterou jsem roky držela nad vodou

„To není možný…“ řekla jsem nahlas, i když jsem byla sama v kuchyni. V mobilu jsem znovu otevřela bankovní aplikaci a sjela dolů ty platby, které jsem nejdřív považovala za omyl. Dvě menší částky, pak jedna větší. Výběr z bankomatu, kde jsem v životě nebyla. Ruce se mi rozklepaly tak, že jsem málem upustila telefon do hrnku s vystydlým kafem.

A v tu chvíli mi to docvaklo. Jana.

Nejdřív jsem si to zakazovala vyslovit. Jana přece měla můj kód jen proto, že mi občas chodila nakoupit, když jsem byla po operaci. Jana přece věděla, kde mám doma obálku s hotovostí, protože jsem před ní nikdy nic neschovávala. Jana byla ta, kterou jsem roky tahala z průšvihů.

Poznaly jsme se v práci v Pardubicích. Byla milá, ukecaná, pořád se smála, ale život se s ní nemazlil. Rozvod, exekuce, střídání brigád, syn na střední, věčné nedoplatky. Ze začátku jsem jí pomáhala ráda. Jednou na nájem. Pak na elektřinu. Pak jsem jí vezla tašky z Lidlu, protože „do výplaty je to ještě daleko“. Seděla u mě v kuchyni, brečela do utěrky a říkala: „Jitko, já nevím, co bych bez tebe dělala.“

A já jí to věřila.

Někdy jsem za ni volala na úřady, jindy jsem jí sepisovala splátkový kalendář, protože se v tom hroutila. Když neměla na obědy, vařila jsem víc. Když jí hrozilo, že ji vyhodí z bytu, poslala jsem jí peníze, i když jsem sama obracela každou korunu. Můj muž mi tehdy říkal: „Ty ji jednou přeceníš.“ Jenže já se hádala. Že přátelé si pomáhají. Že ne každý má štěstí. Že Jana není špatná, jen ztracená.

Pak přišel můj pád. Muž odešel. Ne kvůli jiné, prostě to mezi námi dlouho skřípalo a jednoho dne si sbalil věci. Krátce nato mi v práci neprodloužili smlouvu. Během dvou měsíců jsem řešila nájem sama, alimenty na dceru nepřicházely včas a do toho mi našli problém se štítnou žlázou. Byla jsem unavená, zmatená a poprvé za dlouhé roky jsem potřebovala, aby někdo podržel mě.

Jana říkala, že tu pro mě je.

„Kdykoli zavolej,“ opakovala.

Tak jsem volala. A často to nezvedla.

Psala jsem jí, že nemám na léky do dalšího týdne. Odpověděla až večer: „Promiň, lítám. Ozvu se.“ Neozvala. Když jsem ji prosila, jestli by mi aspoň vyzvedla balík a donesla rohlíky, protože mi bylo fakt zle, napsala, že zrovna něco řeší s bankou. Začínala jsem být zklamaná, ale pořád jsem si říkala, že i ona má svých problémů dost.

Jenže pak mi začaly mizet věci z bytu. Ne hned nápadně. Dvě tisícovky z obálky. Nový parfém, který jsem dostala od sestry. Dokonce i zlatý řetízek po mamince, který jsem měla schovaný v malé krabičce ve skříni. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem to jen někam založila. Člověk nechce uvěřit tomu nejhoršímu, když jde o někoho blízkého.

Pak přišly ty platby z účtu.

Zavolala jsem jí okamžitě.

„Jano, byla jsi to ty?“

Chvíli ticho. Jen její dech.

„Co blbneš?“ řekla nakonec moc rychle.

„Nedělej ze mě idiota. Ty převody, výběry… a věci z bytu. Byla jsi tu jen ty.“

Zase ticho. Dlouhé, hnusné.

Pak se rozbrečela.

„Já jsem nevěděla, co mám dělat,“ spustila. „Měli mi sáhnout na účet, hrozilo, že mi vezmou i vybavení bytu, já… já jsem si říkala, že ti to vrátím. Po kouskách. Hned jak se z toho dostanu.“

Seděla jsem na židli a koukala do zdi. V hlavě jsem měla úplně prázdno.

„Ty jsi mi kradla, když jsem byla nemocná?“ zeptala jsem se tiše.

„Já vím, že to zní strašně…“

„Protože to strašný je.“

Přijela druhý den. Bez nalíčení, oteklé oči, v ruce igelitku s kávou a sušenkami, jako by šla na návštěvu. Sotva vešla, začala brečet.

„Promiň. Prosím tě, promiň. Já jsem byla zahnaná do kouta.“

„A mě jsi zaháněla kam?“ vyjela jsem. „Víš, kolikrát jsem ti poslala poslední peníze? Víš, kolikrát jsem lhala doma, že to zvládneme, protože ty jsi byla v háji?“

Stála u linky, mačkala tu igelitku a jen šeptla: „Já ti to splatím.“

A víte co bylo nejhorší? Že jsem na vteřinu viděla tu starou Janu. Tu zlomenou ženskou, kterou jsem chtěla zachraňovat. Jenže hned potom jsem si vzpomněla na ten prázdný účet, na chybějící řetízek po mamince a na to, jak jsem seděla doma sama, nemocná a ponížená, zatímco ona mi potají brala, co mohla.

Od té doby mi poslala pár splátek. Ne všechny. Vždycky s nějakou zprávou navíc. „Snad mi jednou odpustíš.“ „Moc mě to mrzí.“ „Chybíš mi.“

Jenže mně nechybí kamarádka. Mně chybí jistota, že když někomu otevřu dveře i srdce, nevezme mi všechno, co unese.

Pořád ve mně bojuje jedna hloupá část, která si pamatuje všechny ty roky, kdy jsme spolu seděly na balkoně, pily levné víno a smály se. Ale ta druhá je silnější. Ta ví, že když člověk zradí právě ve chvíli, kdy ležíte na zemi, není to omyl. Je to volba.

Dá se po takové věci ještě někdy věřit? A odpustily byste vy člověku, kterého jste roky zachraňovaly, kdyby vás pak okradl v momentě, kdy jste samy sotva dýchaly?