Táta po sobě nechal dvě závěti. Jedna dávala všechno mně, druhá měla rozdělit rodinu napůl — a my se kvůli tomu přestali poznávat

„Tak si to nech, když ti o to celou dobu šlo!“ zařval na mě Mirek a praštil dlaní do kuchyňské linky tak silně, až nadskočily hrnky u dřezu.

Máma se rozbrečela. Já jen stála opřená o stůl, v ruce složený papír od notáře, a měla jsem pocit, že se mi rozsypal žaludek někam až do nohou.

„Mně o to nešlo,“ hlesla jsem. „Tohle napsal táta.“

Mirek se hořce zasmál.

„Jasně. Táta to napsal. A ty jsi u toho náhodou byla, viď?“

Ještě před měsícem jsme spolu seděli v nemocnici u tátovy postele a střídali se, kdo mu navlhčí rty. Rakovina slinivky ho semlela během půl roku. Byl tvrdohlavý, uzavřený chlap. Celý život dělal strojvedoucího, moc toho nenamluvil, ale dům po dědovi v Kolíně bral jako smysl všeho. Pořád říkal, že hlavní je, aby „to zůstalo pohromadě“. Tehdy jsem netušila, jak krutě ta věta jednou zazní.

První závěť přišla od notáře týden po pohřbu. Stálo v ní, že rodinný dům, chata u Seče i většina úspor připadá mně. Mirkovi jen auto a dílna.

Seděla jsem v kanceláři, koukala na ten text a byla v šoku. Ne radostí. Spíš studem. Mirek byl mladší, ale o tátu se poslední dva roky staral možná víc než já. Já mám dvě děti, práci v lékárně, lítání mezi školkou a směnami. On je rozvedený, bydlí v podnájmu v Kutné Hoře a k tátovi jezdil skoro denně.

Hned jsem mu volala.

„Mirek, musíme si promluvit. Já to takhle nechci.“

Chvíli mlčel. Pak řekl jen: „Pozdě.“

Naštval se tak, že mi tři dny nebral telefon. A když konečně přijel k mámě, přišel už rozjetý, cítit pivem a vztekem.

„Celý život jsi byla ta hodná dcera,“ syčel na mě v kuchyni. „Ta, co všechno dělá správně. A já byl ten problémovej. Tak sis to vybrala i na konci, jo?“

„Nevybrala!“

„Ale necháš si to!“

A tehdy máma udělala něco, co všechno ještě zhoršilo. Vstala, šla do ložnice a vrátila se s hnědou obálkou. Ruce se jí třásly tak, že ji skoro neotevřela.

„Existuje ještě druhá závěť,“ řekla.

V místnosti bylo úplné ticho.

Mirek jí ten papír skoro vytrhl. Já jen zírala. Byla to kopie, sepsaná o čtyři měsíce později než ta první. V ní stálo, že se majetek dělí rovným dílem mezi obě děti.

„Proč jsi to neřekla hned?“ vydechla jsem.

Máma se sesunula na židli.

„Táta mi řekl, ať s tím počkám. Prý kdyby se něco dělo… já nevím. Já už fakt nevím.“

Mirek zbledl a pak se otočil ke mně.

„Takže jste to schovávaly.“

„Neschovávaly!“ skoro jsem křičela. „Já o tom vůbec nevěděla.“

Jenže v tu chvíli už mi nevěřil nic.

Pak začalo kolečko právníků, notáře, výpisů, ověřování podpisů. Takové ty odporné praktické věci, co člověk řeší mezi věnci, parte a nedopitým kafem po návštěvách. Mirek tvrdil, že jsem o druhé závěti věděla a čekala, jestli projde ta první. Máma se do toho zamotávala čím dál víc. Jednou říkala, že táta chtěl spravedlnost. Podruhé, že dům chtěl nechat mně, protože „Mirek by to prodal“.

A já? Já jsem mezi nimi lítala jak blbec, omlouvala se za něco, co jsem neudělala, a přitom ve mně rostla zlost. Protože i Mirek uměl být hnusný.

„Ty ses vždycky bála jen o svoje jistoty,“ řekl mi jednou před domem. „Hypotéka, děti, hezký život. A táta ti to odklepl.“

„A ty ses zase celý život jen urážel, že nejsi oblíbený,“ vystřelila jsem. Hned jsem toho litovala. Viděla jsem, jak mu cuklo v čelisti.

Přestal k mámě jezdit. Na Vánoce poslal jen stručnou zprávu. Když měla v lednu zápal plic, dozvěděl se to od sousedky, ne od nás. A máma mi to pak vyčetla.

„Kvůli tobě jsem přišla o syna,“ řekla.

To mě zabolelo víc než všechno předtím. Seděla jsem pak večer sama v autě na parkovišti před Albertem a brečela jak malá. Lidi kolem vozili nákupy, někdo nakládal balík vod do kufru, úplně obyčejný život, a mně se mezitím rozpadala rodina mezi rohlíkama a složenkama.

Pravda přišla až skoro po roce. Zavolal mi tátův bývalý kolega Karel, že u sebe našel staré desky, které mu táta kdysi nechal v dílně. Byly v nich kopie poznámek pro notáře. Tři různé verze. Jedna skoro všechno mně. Druhá napůl. Třetí zase s větším podílem pro Mirka, pokud by se „srovnal“.

Seděla jsem nad tím a bylo mi fyzicky zle. Táta nás neposuzoval podle lásky. Vážit si nás neuměl normálně. On si nás přerovnával podle toho, kdo ho zrovna míň zklamal.

A hlavně to tajil. Nechal mámu s obálkou, mě s vinou a Mirka s pocitem, že ho všichni podvedli.

Nakonec se dědictví rozdělilo rovným dílem. Papírově spravedlivě. Jenže nic spravedlivého na tom nebylo. Mirek se mnou od té doby skoro nemluví. Máma zestárla snad o deset let a mezi námi visí něco těžkého, co nejde uklidit ani zamést pod koberec.

Nejhorší je, že už se nemám koho zeptat proč. Proč nás táta nechal v tomhle marastu, proč to neřekl narovinu, proč si myslel, že tajnosti něco vyřeší.

Někdy si říkám, jestli jsme rodinu ztratili kvůli penězům, nebo kvůli starým ranám, které ty peníze jen otevřely. A zajímalo by mě, odpustili byste po tom všem bratrovi, mámě… nebo vůbec sami sobě?