„Tady pro chudáky místo není!“ – Příběh, který rozvrátil mou rodinu a odhalil děsivou pravdu o českém zdravotnictví

„Tady pro chudáky místo není!“ Strhla jsem se. Jen těžko jsem zadržovala slzy na chodbě pražské nemocnice, kde bílé stěny pod zářivkami bledly do šeda stejně jako moje naděje. Můj osmiletý syn Lukáš ležel na nosítkách, s očima přilepenýma ke mně, a já jsem právě zaslechla syrový hlas zdravotní sestry pronesený v rozčilení k lékaři: „Pane doktore, ta žena nemá ani pořádné pojištění, stejně, když tady ti její ubytovaní Romové nikdy nic neplatí, a ještě budou dělat nepořádek na oddělení…“ Ruce se mi rozklepaly. „Prosím vás, je to můj syn, dusí se!“ zaječela jsem zoufale. Místo odpovědi si mě sestra přeměřila od hlavy až k patě. Na sobě jsem měla starý svetr, boty jsem stihla jen natáhnout na bosé nohy. Ani nevím, jestli jsem v tom stresu brečela, nebo už jen lapala po dechu stejně jako Lukáš.

Lékař, starší muž s brýlemi na šňůrce, se podíval na kartu, pak na mě. „Máte rodinného lékaře? A kde pracujete?“ zeptal se stroze. Měla jsem pocit, že stojím před komisi, která rozhoduje o osudu nás dvou, a ne u člověka, který by měl zachraňovat životy. „Pracuju na poště. Jsem sama. Nemám na všechno. Ale to přece… to přece neznamená, že mi neodevzdáte syna!“ tekl mi hlas do šíleného tónu zoufalství. „My máme standardní postupy,“ pokrčil rameny doktor a už se obracel k počítači. Uvědomila jsem si, že se tu odpočítávají minuty, které rozhodují o tom, jestli se ještě někdy podívám Lukášovi do očí, jestli ucítím jeho dlaň v dlani.

Náhle mě někdo chytil za rameno. Otočila jsem se a viděla, že to je starší zdravotní bratr. „Pojďte, paní Novotná, zavoláme dětskou pohotovost. Váš syn teď potřebuje hlavně dýchat, ne naše papíry,“ zamumlal tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet. Byl to první člověk, který ve mně nezapálil hanbu, ale naději. Jsou tady i slušní lidé? Pomohl mi s Lukášem na vozík. Zatímco se chodbou rozléhalo vzteklé mumlání lékařky: „Takových tady máme dost, pořád naříkají, ale na cigarety mají vždycky…“

Nici jsem nevysvětlovala. Jen jsem držela synovu ruku a čekala, co bude. Mezitím paní na vedlejší židli šeptala: „Nebojte, mně taky nechtěli vzít dceru, prý nemám zaměstnání…“ Zoufalství vyvolávalo solidaritu. Cizí žena mě objala a podala mi kapesník. V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen můj příběh. Je to systém, který nás dává do škatulek, kde jsme blíž k odpadu než k pacientům, pokud nemáme peníze.

Nad ránem, když se Lukášovi konečně ulevilo díky zásahu lékaře z pohotovosti, na oddělení propukla hádka. Popadl mě spravedlivý vztek: „Jak si dovolujete určovat, kdo si zaslouží péči? Máme být občané jedné země! I můj syn má právo žít!“ křičela jsem, když jsem spatřila lékařku, která mě celý večer ignorovala. Ona jen pokrčila rameny a přehodila si bílý plášť přes rameno. „Paní, nemůžeme každému vyhovět, to si asi neuvědomujete prostředky, které máme…“ V tu chvíli mě vnitřně cosi zlomilo. Nebudu se omlouvat, že žijeme sami, že vydělávám jen minimum, že je Lukáš astmatik, že koupíme levné rohlíky místo snídaně za stovku. Jsem matka a můj syn potřebuje pomoc.

Začala jsem psát stížnosti. Nejprve ředitelství nemocnice – odpověď vlažná: „Vaše zkušenost nás mrzí, ale zdravotnický personál jednal dle interních směrnic.“ Potom na zdravotní pojišťovnu. Pak mi kamarád, který se mnou pracuje na poště, hodil do schránky telefon na známého novináře. „Napište mu, nebojte – tohle lidi zajímá. Kolik je takových rodin, co mlčí, protože se bojí?“

Trvalo to týdny. Pro Lukáše už bylo vše v pořádku, ale ve mně něco zůstalo zlomené. V tramvaji mě cizí lidi poznávali podle rozhovoru v rádiu, kam mě pozvali, abych o příběhu pověděla. Jedna paní mi vtiskla do ruky omotanou sto korunovou bankovku: „Na léky, pro vašeho syna. Sama jsem to zažila před lety, dceru jsem málem ztratila, protože jsme neměli u sebe hotovost.“ Byly to příběhy, které jsme všichni četli v reportážích, ale málokdo přiznal, že jim rozumí. Zvlášť v našem městě, kde jsou rozdíly mezi lidmi nesmlouvavě vidět – jak máte kabát, auto, jestli máte zuby bílé nebo žluté. Náš domov byl panelák na okraji Prahy, sousedé nás měli za „chudší sortu“, ale teprve teď jsem zažila, co to znamená být viděný skrze peněženku.

Noviny mé svědectví přinesly na titulní stránce: „Matka samoživitelka: Synovi nedali pomoc, protože jsme chudí.“ Následovala vlna reakcí. Jedni psali, že jsem si za to můžu sama. Druzí, že nás je víc. Dokonce se ozvali lidé, kteří chtěli pomoci. Ale změnilo se něco? V nemocnici mi dali najevo, že jsem „problémová matka.“ Když jsem chtěla přeřadit Lukáše k jinému lékaři, bylo vše složitější. Ale aspoň už jsem se nebála ozvat. Věřím, že bez téhle zkušenosti bych dál tiše snášela pohledy těch, co mají víc. Maminka mi jednou řekla: „Tady se člověk narodí s krabičkou z rodinného stříbra, nebo s krabičkou plnou účtenek. Každý má jen to své.“ Teď už vím, že občas je třeba tu krabičku pořádně přibouchnout a křičet, aby ji někdo vůbec slyšel.

S dcerou sousedky jsme sepsaly veškeré zážitky a vytvořily online skupinu „Zůstat člověkem i bez peněz“. Přidaly se stovky dalších. Každý měl svou zkušenost s tím, jak je v české nemocnici víc důležité, kolik má člověk na účtu, než jak moc ho to bolí. Bojovala jsem nejen za Lukáše, ale za všechny děti, které někdo takhle odbyl. Za všechny rodiče, kteří se cítí méněcenní, protože nevydělávají tolik, aby s nimi zdravotní sestra mluvila uctivě.

Uplynul rok a stále bojujeme. Ale už se nebojím zvednout hlas. Vím, že nejsme sami. Opravdu žijeme v zemi, kde se musí dítě bát, že mu nepomůžou, když jeho máma nosí starý kabát? A co byste na mém místě dělali vy?