Dala jsem tátu do domova a moje vlastní rodina mě za to téměř zničila

„Ty ho tam fakt necháš?“ vyjela na mě Jana tak nahlas, až se paní na recepci otočila. Táta seděl vedle mě v bundě, kterou si odmítal sundat, a zmateně si hladil zip sem a tam. „Já chci domů, Evo. Slyšíš? Domů,“ řekl tiše, a mně se v tu chvíli sevřel žaludek tak, že jsem skoro nemohla dýchat.

Podepisovala jsem přijetí do domova s pečovatelskou službou a připadala si jako nejhorší dcera v republice.

Jenže nikdo z těch, co na mě dneska ukazovali prstem, u nás doma nebyl ve tři ráno, když táta stál v pyžamu na chodbě paneláku a tvrdil, že musí do fabriky. Nikdo neviděl, jak minulý týden pustil plyn a zapomněl na to. Nikdo po něm neumýval koupelnu, když se netrefil. Nikdo ho nehonil po sídlišti, když odešel v papučích ke kontejnerům a hledal svou mámu, mrtvou čtyřicet let.

Byla jsem na to sama.

Teda ne úplně sama. Měla jsem dva sourozence. Starší sestru Janu a mladšího bratra Radka. Oba bydleli do čtyřiceti minut od Prahy, oba měli plnou pusu řečí o rodině, úctě a tom, že „táta přece musí zůstat doma“. Jenže když jsem prosila, ať si ho vezmou aspoň na víkend, vždycky něco bylo.

„Evi, já mám malé děti.“

„Já teď fakt nemůžu, máme uzávěrku.“

„Zkus zavolat pečovatelkám.“

Pečovatelky. Ty přišly na hodinu denně. Hodinu. Zkuste s hodinou denně uhlídat člověka, který už neví, kde je, ale pořád má sílu dospělého chlapa a občas se brání, protože si myslí, že ho chcete okrást.

Já jsem kvůli tátovi zkrátila úvazek v účetní firmě. Pak jsem začala chodit pozdě. Pak jsem si brala notebook domů a usínala nad tabulkami v kuchyni, zatímco táta v obýváku obracel fotky a ptal se mě, kdo je ta ženská na obrázku. Byla to moje máma.

Jednou se na mě podíval a řekl: „Paní, vy tady co děláte?“

Usmála jsem se. Nebo jsem se o to aspoň pokusila.

„Já tady bydlím, tati.“

„Nekecejte. Tady bydlí moje Eva.“

Šla jsem pak na záchod a tam jsem se rozbrečela tak, že jsem si musela dát studenou vodu na obličej, aby to neviděl.

Nejhorší byl ale listopad. Venku už byla zima. Já v noci na chvíli usnula a vzbudilo mě ticho. Takové to divné ticho, co člověka okamžitě postaví na nohy. Táta nebyl doma. Dveře pootevřené. Srdce mi bušilo až v krku. Běhala jsem po ulici v mikině, volala policii, hledala ho mezi auty, u zastávky, u večerky. Našli ho po hodině a půl na druhém konci sídliště. Seděl na lavičce, celý promrzlý, a říkal strážníkům, že čeká na vlak do Pardubic za svojí ženou.

Máma byla osm let po smrti.

Druhý den mi doktorka řekla úplně klidně: „Paní Evo, tohle už není péče pro dceru doma. Tohle je na režimové zařízení.“

Jenže táta měl svoje přání. Dokud ještě mluvil souvisleji, pořád opakoval: „Nikdy mě nedávej do ústavu.“ To slovo nenáviděl. Já taky. Proto jsem to oddalovala. Měsíce. Možná moc dlouho.

Začala jsem být protivná, unavená, prázdná. Přestala jsem spát. Jednou jsem na tátu křikla, když po páté vylil čaj do květináče, protože si myslel, že je to dřez. Jen jsem vybuchla.

„Tati, ne! Prosím tě, ne!“

On se lekl. Úplně maličce se přikrčil. A já v tu chvíli měla chuť si nafackovat.

Tehdy jsem si poprvé přiznala, že už nejde jen o něj. Že se rozpadám i já.

Když jsem sourozencům oznámila, že jsem domluvila místo v domově, nastalo peklo. Sešli jsme se u Jany v kuchyni. Na stole bábovka, kafe, a mezi tím moje vina rozložená jak špinavé prádlo.

„To je strašný, Evo. On si to nepřál,“ řekla Jana a založila ruce na prsou.

„A co si přeješ ty? Mít klid?“ přidal se Radek.

Doteď slyším ten tón. Jako bych tátu odvážela někam do sklepa a ne do zařízení, kde bude mít lékaře, dohled a lidi, co ví, co dělají.

„Tak si ho vezměte vy,“ řekla jsem. Hlas se mi třásl. „Na týden. Na tři dny. Na jednu noc. Vemte si ho.“

Bylo ticho.

Jana sklopila oči do hrnku. Radek začal něco ťukat do telefonu.

„No, to nejde takhle jednoduše,“ zamumlal.

Jasně. Nejde.

Když jsme tátu přivezli do domova, chvíli byl klidný. Dokonce se usmál na jednu pečovatelku, paní Libuši, protože mu připomínala nějakou sousedku z mládí. Ukázala mu pokoj, křeslo u okna, společenskou místnost. Já mu vybalovala pyžamo, fotky, jeho staré rádio. Pořád jsem si říkala, že to třeba nebude tak hrozné.

Pak pochopil, že odcházím.

Chytil mě za rukáv tak silně, až mě to zabolelo.

„Evo, nechoď. Já budu hodnej. Já už nikam nepůjdu. Prosím.“

Tohle ve mně zůstane asi navždy.

Venku na parkovišti jsem seděla v autě a bulela do volantu. Opravdu bulela. Nemohla jsem nastartovat. Měla jsem pocit, že jsem zradila vlastního otce v jeho nejslabší chvíli.

Jenže pak přišel večer. Poprvé po dlouhé době jsem se doma zamkla, sedla si na gauč a nevstávala každých deset minut při každém zvuku. Nečekala jsem, že uslyším plyn. Neutíkala jsem ke dveřím. A s tou úlevou přišla další vlna výčitek. Jak může člověku spadnout kámen ze srdce a zároveň mu to srdce praskat?

Sourozenci mě od té doby soudí. Jana volá tetám. Radek se mi skoro neozývá, ale prý o mně říká, že jsem tátu odložila. Přitom do domova za ním chodím já. Já mu kupuju jogurty, měním papuče, mluvím s lékařkou, držím ho za ruku, když mě někdy pozná a někdy ne.

Naposledy se na mě podíval jasněji než obvykle a zašeptal: „Ty jsi hodná sestřička.“

Usmála jsem se a řekla: „Jo, tati. Klidně.“ A pak jsem brečela až doma v kuchyni nad neumytým hrnkem.

Pořád nevím, jestli jsem udělala správnou věc. Vím jen, že doma už nebyl v bezpečí on ani já. A někdy je láska strašně ošklivá na pohled, protože nevypadá jako oběť až do úplného zničení.

Udělali byste to jinak? A odsoudili byste člověka, který pečoval nejvíc, jen proto, že už dál nemohl?