Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu stát v chodbě domova pro seniory a s třesoucíma rukama podepisovat papíry za vlastního tátu. Udělala jsem to, protože už jsem ho doma nezvládala a bála jsem se, že jednou ublíží sobě nebo že se úplně sesypu já. Jenže místo podpory přišel útok od sourozenců, kteří u toho všeho skoro nebyli, a já dodnes nevím, jestli jsem byla krutá dcera, nebo jen člověk na hraně sil.
Stála jsem v kuchyni s rukama ledovýma vzteky a studem, když mě moje vlastní babička obvinila, že jsem jí vzala peníze z obálky schované ve skříni. Několik měsíců jsem doma žila jako cizí člověk, protože část rodiny věřila jí a ne mně, a já pomalu přestávala věřit sama sobě, že se to někdy spraví. Teprve když lékař na poliklinice vyslovil podezření na začínající demenci a ztracené peníze se našly na absurdním místě, začali jsme s tátou řešit, co všechno v nás to obvinění rozbilo.
Když se z vás stane jediný pilíř péče o nemocného blízkého, zatímco zbytek rodiny radí z pohodlí, začíná boj s vyčerpáním a pocitem viny. Je možné si zachovat vlastní život, aniž byste se cítili jako zrádce?
Pět let péče o nemocnou tchyni, finanční vyčerpání a naprostá samota v boji, zatímco zbytek rodiny jen přihlížeje. Elena už není v silách a její trpělivost právě definitivně praskla. Je spravedlivé, že se péče o blízké stává břemením jen jednoho člověka, protože je ten nejspolehlivější?
