Poslední objetí na břehu Labe: Bratrova slova, která mi zní v hlavě dodnes

„Lucko, chyť mě, nebo skočím!“ zněl jeho hlas, když stál na kluzkém kameni těsně u vody. Bylo dusné červnové odpoledne, Labe líně plynulo kolem a my s bratrem Petrem jsme se hádali, kdo z nás je odvážnější. „Nedělej blbosti, Petře, máma se bude zlobit!“ křikla jsem, ale v očích jsem měla strach i vztek. Petr se jen zasmál, jeho smích byl vždycky nakažlivý, a přesto v něm tentokrát bylo něco vzdáleného, co jsem tehdy neuměla pojmenovat.

Bylo nám tehdy dvanáct a deset let. Léto v Ústí nad Labem bylo vždycky plné dobrodružství, ale i malých rodinných dramat. Naši rodiče se často hádali kvůli penězům, táta byl pořád v práci a máma unavená, takže jsme s Petrem byli odkázaní hlavně jeden na druhého. Ten den jsme utekli z domova, protože máma zase plakala v kuchyni a táta křičel, že už toho má dost. Chtěli jsme být chvíli sami, v našem světě, kde jsme si mohli hrát na piráty a kde na nás nikdo nekřičel.

„Pojď, zkusíme přejít po těch kamenech až na druhou stranu,“ navrhl Petr a já, i když jsem se bála, jsem ho následovala. Voda byla studená, proud silnější, než jsme čekali. Petr byl vždycky ten odvážnější, já spíš opatrná. „Neboj se, Lucko, já tě podržím,“ řekl a natáhl ke mně ruku. V tu chvíli jsem mu věřila víc než komukoliv jinému na světě.

Ale pak to přišlo. Jeden z kamenů pod jeho nohama se zhoupl, Petr zavrávoral a já jen vykřikla: „Pozor!“ Snažila jsem se ho chytit, ale byl už příliš daleko. Spadl do vody, proud ho okamžitě strhl. „Petře!“ křičela jsem, běžela podél břehu, ale on už byl v proudu. Jeho hlava se ještě jednou vynořila, oči plné strachu i lítosti. „Lucko, promiň…“ zašeptal, než ho voda pohltila.

Všechno se pak odehrálo jako v mlze. Křičela jsem, běžela pro pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Když jsem se konečně dostala domů, máma mě objala a já mezi vzlyky vykoktala, co se stalo. Táta běžel k řece, ale bylo pozdě. Hasiči našli Petrovo tělo až druhý den ráno, několik kilometrů po proudu.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Máma se uzavřela do sebe, táta začal ještě víc pít. Já jsem si vyčítala, že jsem ho nedokázala zachránit, že jsem měla být statečnější, rychlejší, chytřejší. Každou noc jsem slyšela Petrova poslední slova: „Lucko, promiň…“ a přemýšlela, co tím myslel. Promiň, že jsem tě opustil? Promiň, že jsem byl tak hloupý? Nebo promiň, že jsem tě vystrašil?

Ve škole se na mě všichni dívali jinak. Někteří mě litovali, jiní se mi vyhýbali. Kamarádky mi nosily čokolády a snažily se mě rozveselit, ale já jsem byla jako za sklem. Každý večer jsem chodila k řece, seděla na břehu a povídala si s Petrem, jako by tam pořád byl. „Petře, proč jsi to udělal? Proč jsi mě nechal samotnou?“ ptala jsem se a doufala, že mi odpoví.

Jednou jsem tam potkala starého pana Nováka, který bydlel o pár domů dál. Sedl si vedle mě a chvíli mlčel. Pak řekl: „Víš, Lucko, někdy se věci prostě stanou. Nemůžeš za to. A tvůj brácha by nechtěl, abys kvůli němu přestala žít.“ Tyhle slova mi zněla v hlavě ještě dlouho, ale bolest neustupovala.

Rodiče se nakonec rozvedli. Máma se odstěhovala do Prahy, táta zůstal v Ústí. Já jsem zůstala s tátou, protože jsem nechtěla opustit místo, kde jsem byla s Petrem šťastná. Ale všechno bylo jiné. Táta byl často pryč, já jsem se učila být sama. Každý den jsem si psala deník, kde jsem Petrovi vyprávěla, co se děje. Psala jsem mu o škole, o tom, jak se mi stýská, o tom, jak moc mi chybí jeho smích.

Jednou jsem v jeho staré krabici od bot našla dopis, který mi napsal k narozeninám, ale nikdy mi ho nedal. „Lucko, jsi nejlepší ségra na světě. Kdyby se mi něco stalo, chci, abys věděla, že tě mám rád. A že jsi statečnější, než si myslíš.“ Rozplakala jsem se, ale poprvé jsem cítila, že mi Petr něco odpustil. Že možná nemusím nést vinu za to, co se stalo.

Dnes je to už deset let. Jsem dospělá, ale Petrova slova mě provázejí pořád. Každý rok na výročí jeho smrti jdu k Labi, položím tam květinu a šeptám mu, co je nového. Někdy mám pocit, že je pořád se mnou, že mě chrání. Ale bolest nikdy úplně nezmizí.

Někdy se ptám sama sebe: Mohla jsem něco udělat jinak? Byla bych dnes jiná, kdyby Petr žil? A co byste udělali vy na mém místě?