Stála jsem v cizím pražském bytě s taškou buchet v ruce a můj vlastní syn se na mě díval, jako bych mu přišla něco vzít. Celý víkend mezi námi viselo všechno, co jsme si roky neřekli, a bolelo to víc, než jsem čekala. Když jsme si konečně v noci sedli a mluvili pravdu, odjížděla jsem ráno s malou nadějí, ale i se strachem, že už jsme si možná příliš vzdálení.