Stála jsem u porodu vlastní sestry a byla přesvědčená, že dělám tu nejdůležitější věc pro naši rodinu. Jenže pár minut po narození malé holčičky jsem v jejím obličeji uviděla něco, co jsem už nešla vytěsnit, a během jednoho dne jsem přišla o manžela, sestru i pocit bezpečí. Dodnes nevím, jestli se taková zrada dá vůbec odpustit, nebo se s ní člověk jen naučí nějak žít.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mi zazvonil telefon a já se během pár vteřin dozvěděla, že můj manžel leží po těžké autonehodě v nemocnici a nebyl v autě sám. Běžela jsem za ním s hrůzou v těle, ale místo úlevy na mě čekala pravda, která mi roztrhla celý život na dvě části. Dnes pořád nevím, jestli je větší bolest z jeho zranění, nebo z toho, že vedle mě roky žil muž, kterého jsem vlastně neznala.
Stál jsem v předsíni našeho panelákového bytu, když moje žena držela v ruce můj telefon a já poprvé opravdu viděl, co jsem udělal své rodině. Nešlo už o pár tajných zpráv se sousedkou, ale o rozpad všeho, co jsme s Lenkou a dětmi roky budovali. Dodnes nevím, jestli jsem hledal nový začátek, nebo jen utíkal před vlastním stárnutím, a jestli ta cena nebyla mnohem vyšší, než jsem si tehdy uměl připustit.
