Když mi zavolali z nemocnice, že je můj otec na interně a ptá se po mně, sevřel se mi žaludek stejně jako tehdy, když za námi zabouchl dveře a už se nevrátil. Šla jsem za ním s hněvem, který jsem v sobě nosila dvacet let, a byla jsem rozhodnutá mu to všechno říct do očí. Netušila jsem, že z toho rozhovoru odejdu jiná a že odpuštění někdy není pro toho druhého, ale hlavně pro mě.