Stála jsem v kuchyni s prázdnou obálkou v ruce a měla pocit, že se mi rozpadá rodina pod rukama. Když jsme si osvojili dospívající dívku, věřila jsem, že jí dáme domov, ale místo vděčnosti přišly lži, krádeže a věta, kterou bych od svého manžela nikdy nečekala. Dnes se k nám vrátila a já žiju mezi láskou, vinou a otázkou, jestli se dá důvěra slepit, když už jednou praskla.
Seděla jsem u kuchyňského stolu s dopisem v ruce a třásly se mi prsty, protože po letech ticha se ozvala moje biologická matka. Celé dětství jsem vyrůstala mezi cizími lidmi, v pěstounské péči a v dětském domově, a pořád jsem si nesla ten stejný pocit, že mě někdo nechtěl. Nakonec jsem ale pochopila, že rodinu netvoří krev, ale ti, kteří u mě zůstali i ve chvílích, kdy jsem byla těžká, zraněná a plná strachu.
Dodnes slyším ten křik na chodbě, když mi vlastní máma řekla, že jsme se s Petrem úplně zbláznili. Myslela jsem si, že když otevřeme dveře čtyřem dětem po našem zesnulém sousedovi, zachráníme je před rozdělením, ale netušila jsem, jakou cenu za to zaplatíme doma, v manželství i mezi příbuznými. Přesto nelituju, i když byly dny, kdy jsem stála u dřezu, brečela potichu do utěrky a nevěděla, z čeho koupím svačiny na další týden.
Jmenuji se Nikola a celý život mě pronásleduje otázka, proč mě rodiče opustili hned po narození. Narodil jsem se s vzácnou genetickou nemocí a vyrůstal jsem v dětských domovech i pěstounských rodinách, kde jsem se snažil najít sám sebe. Můj příběh je o bolesti, hledání přijetí a touze pochopit, co znamená být opravdu doma.
