Opuštěný v porodnici: Můj život bez kořenů a hledání vlastní hodnoty

„Proč mě nechcete?“ zašeptal jsem tehdy, když mi bylo pět let a paní Novotná, moje třetí pěstounka, mi balila věci do igelitky. Stála nade mnou, ruce zkřížené na prsou, a v očích měla únavu. „Nikolo, nejsme tvoje rodina. Tady už nemůžeš zůstat.“ Její hlas byl tvrdý, ale v koutku oka se jí zaleskla slza. Ten den jsem pochopil, že domov není místo, ale pocit, který mi byl cizí.

Narodil jsem se v Motole s nemocí, kterou lékaři dlouho neuměli pojmenovat. Moje kosti byly křehké jako sklo a často jsem končil na pohotovosti. Rodiče mě nikdy neviděli jinak než jako problém. Prý jsem byl „příliš náročný“. Nikdy jsem je nepoznal – jen jméno matky na rodném listu: Jana Konečná. Otec? Prázdné místo. První roky života jsem strávil v kojeneckém ústavu na Vinohradech. Pamatuji si jen bílá prostěradla, pískající dveře a cizí ruce, které mě krmily.

Když mi bylo tři a půl, dostal jsem se do první pěstounské rodiny v Berouně. Paní Novotná byla přísná, ale spravedlivá. Její muž mě nikdy neměl rád – prý jsem moc brečel a byl jsem „divnej“. Jednou mě nechali samotného na zahradě celé odpoledne, protože jsem rozbil květináč. „Nikolo, musíš se naučit poslouchat,“ řekla mi večer paní Novotná. Ale já chtěl jen vědět, proč mě nikdo nechce.

Střídal jsem rodiny jako ponožky. Každý odchod bolel víc než ten předchozí. Vždycky jsem si myslel, že když budu hodný, někdo si mě nechá. Ale moje nemoc byla pro většinu lidí moc velká překážka. Ve škole jsem byl outsider – děti se mi smály kvůli berli a divným ortézám na nohou. „Hej, skleněnej kluku!“ volali na mě spolužáci na chodbě základky v Radotíně. Učitelka se mě snažila chránit, ale já věděl, že jsem jiný.

Jednou večer v dětském domově v Hostivicích jsme s klukama seděli na postelích a povídali si o tom, jaké by to bylo mít opravdovou rodinu. „Já bych chtěl mámu, co by mi vařila palačinky,“ řekl Mirek. „A já tátu, co by mě vzal na fotbal,“ přidal se Tomáš. Já mlčel. Nevěděl jsem, co bych chtěl – nikdy jsem nic z toho nezažil.

V patnácti letech jsem měl za sebou už sedm různých rodin a tři dětské domovy. Začal jsem psát deník – jediný způsob, jak dát smysl svým pocitům. Každý zápis začínal stejnou větou: „Proč mě opustili?“ Odpověď nikdy nepřišla.

Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem možnost jít na střední školu do Prahy. Byl to můj první krok k samostatnosti. Bydlel jsem na internátu a poprvé měl pocit, že můžu být někým jiným než jen „tím opuštěným klukem“. Našel jsem si kamaráda – Honzu z Ostravy. Jednou večer jsme seděli u Vltavy a Honza se mě zeptal: „Nikolo, proč jsi tak uzavřený?“ Chvíli jsem mlčel a pak mu poprvé řekl pravdu: „Protože nevím, kdo vlastně jsem.“

Honza byl první člověk, který mě neodsuzoval kvůli mé nemoci nebo minulosti. Díky němu jsem začal věřit, že i já můžu mít hodnotu. Přesto mě pořád pronásledovala otázka po rodičích. Jednou jsem se odhodlal napsat dopis matce – našel jsem její adresu v archivech sociálky. Odpověď nikdy nepřišla.

Po maturitě jsem se rozhodl zůstat v Praze. Pracoval jsem jako asistent v knihovně a večer studoval dálkově sociální práci. Chtěl jsem pomáhat dětem jako já – těm, které nikdo nechce. Každý den jsem bojoval s pocitem méněcennosti a strachem z odmítnutí.

Jednoho dne za mnou přišla malá holčička v ortéze – Klárka. Sedla si ke mně do čítárny a tiše řekla: „Pane Nikolo, proč jste pořád smutný?“ Usmál jsem se na ni a poprvé v životě cítil něco jako klid. Možná právě proto tu jsem – abych byl pro někoho tím, koho sám nikdy neměl.

Někdy večer přemýšlím: Co by se stalo, kdyby mě rodiče tehdy neodložili? Byl bych šťastnější? Nebo bych nikdy nepoznal sílu přežít i bez kořenů? Možná je domov něco víc než jen rodina – možná je to odvaha začít znovu každý den.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že člověk může najít svůj domov i bez rodiny? Co pro vás znamená opravdové přijetí?