Na vlastní svatbu jsem nepozvala ženu, která mě vychovala. A táta mi to dodnes neumí odpustit

„Jestli nepozveš Hanu, nepočítej ani se mnou.“

Táta to neřekl nahlas. On to vyštěkl. Stál u linky, ruce opřené o desku, žíla na krku mu cukala a já měla pocit, že se zase vracím do svých sedmnácti, kdy jsme na sebe doma křičeli kvůli každé hlouposti. Jenže tentokrát nešlo o hloupost. Šlo o mou svatbu.

„Je to moje svatba, tati.“

„A Hana je kdo? Nějaká ženská odvedle? Vždyť tě vychovala!“

To slovo mě píchlo. Vychovala. Jako by tím někdo mohl přepsat všechno, co bylo předtím.

Moje máma, Libuše, odešla, když mi bylo devět. Ne úplně. Fyzicky jo, sbalila tašku a odstěhovala se do Brna za nějakým chlapem, ale pak se vracela po kouskách. Jednou zavolala, pak dva měsíce nic. Jednou poslala pohled k narozeninám, pak zapomněla na Vánoce. Táta byl zničený a já byla vzteklá na celý svět.

A pak přišla Hana.

Nenápadná, tichá, s culíkem a igelitkou z lékárny, protože mi nesla sirup na kašel. Nevnucovala se. Nepokoušela se být mámou. Jen byla všude tam, kde moje máma nebyla. Na třídních schůzkách. U přijímaček na gympl. V nemocnici, když mi brali slepák a já se v noci probudila a chtěla něčí ruku. Vařila mi krupicovou kaši, i když jsem ji ve dvanácti už dávno neměla jíst, a seděla u mě, když jsem brečela po prvním rozchodu.

Jenže já jí nikdy nezačala říkat jinak než Hana.

Možná jsem neuměla. Možná jsem nechtěla zradit vlastní mámu, i když ona zrazovala mě.

Když jsem se zasnoubila s Radkem, byla jsem šťastná. Fakt. Chtěla jsem malou svatbu na radnici v Kolíně, oběd pro nejbližší, žádné divadlo. Jenže seznam hostů otevřel věci, které jsem měla roky nacpané někde hluboko.

Radek se mě tehdy zeptal úplně normálně: „A Hanu tam píšeš zvlášť, nebo s tátou?“

A já bez přemýšlení řekla: „Hanu tam nepíšu.“

Podíval se na mě tak zvláštně. Ne odsuzovačně, spíš opatrně.

„Protože?“

„Protože tam chci mít rodinu.“

Jakmile jsem to dořekla, věděla jsem, že to zní hnusně. Ale už to bylo venku.

Táta se to dozvěděl ještě ten večer. Nevím od koho, asi ode mě to být mělo, ale zbaběle jsem to odkládala. Volal mi a pak přijel. Bez ohlášení. Hana zůstala sedět v autě před domem, to jsem viděla z okna, a bylo to snad ještě horší.

„Co ti udělala?“ ptal se mě táta. „Řekni mi jednu jedinou věc, co ti udělala.“

Mlčela jsem.

Protože problém byl přesně v tom, že mi neudělala nic. Nikdy. Byla slušná, trpělivá, držela mě nad vodou, když jsem v osmnácti chtěla seknout se školou a jít dělat do obchodu, protože jsem si připadala k ničemu. Půjčila mi peníze na kolej, když jsem se nedostala na stipendium. Když se mi rozbil kotel v podnájmu, přijela s tátou večer v dešti a přivezla mi přímotop.

A mě to štvalo.

Štvalo mě, že všechny ty věci dělala ona a ne moje máma.

„Ty trestáš špatného člověka,“ řekl táta tišeji. To bolelo víc než ten křik.

Jenže v té chvíli se stalo něco, co bych nevymyslela ani kdybych chtěla. Ozvala se Libuše. Po skoro roce ticha. Prý slyšela od sestřenice, že se vdávám. Najednou chtěla všechno dohnat. Chtěla jít se mnou vybírat šaty. Chtěla mě obejmout. Chtěla být u toho.

A já, úplně pitomě, jsem jí otevřela dveře.

Seděly jsme v kavárně u nádraží a ona mluvila, jako by mezi námi nebyla díra přes půl života.

„Hlavně si ten den nenech nikým zkazit,“ řekla a zamíchala si kafe. „Některý ženský se rády cpou tam, kam nepatří.“

Věděla jsem, koho myslí. A stejně jsem nic neřekla.

Možná mi lichotilo, že si mě najednou nárokuje. Možná jsem byla pořád malá holka, která zoufale čeká, až si ji máma konečně vybere.

Hana mi pak napsala jen jednu zprávu: „Mrzí mě to. Ale přeju ti, ať jsi ten den šťastná.“

Bez výčitek. Bez scén.

A to mě rozhodilo skoro nejvíc.

Svatba proběhla. Vlasy mi držely, kytka byla hezká, Radek měl dojaté oči. Libuše přišla v krémových šatech, které byly nápadně blízko bílé, a tvářila se, jako by celý život seděla v první řadě mého života. Táta dorazil sám. Oblek měl, ale v očích něco zlomeného. Po obřadu mě objal krátce, tvrdě.

„Jsem tady kvůli tobě,“ zašeptal.

A já místo radosti cítila stud.

Nejsmutnější bylo, že Libuše zase nezklamala. Na obědě se lehce připila a začala vyprávět, jak to se mnou jako malou neměla jednoduché, jak jí táta bránil, jak ona vlastně strašně trpěla. Lhala. Nebo si to upravila tak, aby v tom vyšla líp. Viděla jsem, jak Radek sklopil oči. Jak moje tchyně ztuhla. Jak táta odsunul talíř.

A Hana doma nebyla nikomu na obtíž. Nebyla nikde. Jen chyběla.

Dva dny po svatbě jsem doma rozbalovala obálky a mezi nimi byla jedna bez podpisu. Uvnitř byl kuchyňský set, který jsem si kdysi u Hany v obchodě prohlížela a pak ho odložila, protože byl drahý. A lístek.

„Ať je u vás doma teplo. Hana.“

Sedla jsem si na zem v předsíni a rozbrečela se tak, že za mnou Radek přiběhl od sporáku.

„Já jsem hrozný člověk,“ řekla jsem.

„Nejsi,“ odpověděl. „Jen jsi dlouho chtěla, aby ti jedna žena dala to, co ti dávala jiná. A pomíchalo se ti to.“

Od svatby uběhly čtyři měsíce. S tátou mluvím opatrně. S Libuší skoro vůbec, zase se stáhla, jako vždycky. A Hana? Té jsem zatím jen napsala dlouhou zprávu, třikrát smazanou a znovu napsanou. Odpověděla, že až budu chtít, můžu přijet na kafe.

Pořád nevím, jestli si zasloužím, aby mi otevřela.

Řekněte mi upřímně — dá se ještě napravit křivda, kterou člověk udělá někomu, kdo ho měl rád beze všeho? A co byste na mém místě udělali vy?