Pustila jsem si syna se snachou do bytu, když byli na dně. Za pár měsíců ze mě udělali služku a já jim dala měsíc na odchod.

„Mami, tohle fakt myslíš vážně?“ vyjel na mě Tomáš a práskl hrnkem o linku tak silně, až káva vystříkla na dvířka. Petra stála opřená o lednici, ruce zkřížené na prsou, a jen se na mě dívala tím svým studeným pohledem, jako bych byla cizí ženská, ne máma jeho dítěte… vlastně ne, oni dítě neměli. A možná i proto bylo v tom bytě takové dusno, všechno se točilo jen kolem nich dvou a jejich nálad. Já stála mezi sporákem a stolem, v pantoflích, zástěra ještě mokrá od nádobí, a poprvé jsem se nerozbrečela. Jen jsem řekla: „Jo, myslím. Máte měsíc.“