Tři dny zimy: Vánoce na JIPce

„Proč musíš jít právě teď, Jitko?“ zašeptal jsem sotva slyšitelně do bílé tmy nemocničního pokoje rozřezávaného modrými světly monitorů. Je Štědrý den, zvenčí slyším ozvěny smíchu, tiché cinkání zvonečků, jak sousedi vedle rozdávají dárky svým dětem. Všechno to, co mělo být našimi Vánocemi, se rozplynulo ve chvíli, kdy se ti ze rtů vynořil jen tichý stesk a chvějivé, namáhavé dýchání.

Místo slavnostně prostřeného stolu jsme oba uvěznění tady mezi chirurgickými hadičkami a neúprosným tikáním hodin. Tři dny, osmasedmdesát hodin, ze kterých se počítá každý nádech. Sedím za tebou, držím tě za ruku, kostnatou a chladnou, a snažím se ignorovat modravý svit přístrojových displejů, které bzučí stejně monotónně jako můj vlastní strach.

Vzpomínám na poslední slova naší dcery Aničky, když volala domů, netušíc, že maminka už leží bez hnutí. „Tatínku, prosím tě, přivez jí ten čaj, co má ráda! Je tam med, nezapomeň!“ Aničko, jak ti mám vysvětlit, že tentokrát čaj ani med nepomůžou? Že tentokrát je všechno jinak?

Do pokoje vešla mladá sestřička, Lucie, v očích smutek, v nose stopu zaražené rýmy. „Pane Novotný, zkuste si odpočinout. My teď paní napíchneme další antibiotika…“ Ale jak si mám odpočinout, když kolem zuří Vánoce a vedle mě umírá můj svět? Jen jsem přikývl a nepustil tě z ruky. Příliš se bojím, že kdybych tě pustil, už tě nikdy nechytnu.

Přes stěnu slyším druhé pacienty. Jeden starý pán křičí na svoji ženu, že nechce další kapačku. Někde vzadu brečí dítě. Ten zvuk mě drásá, protože vím, že jsme tu všichni stejně: vyvržení ze světa radosti, na chvíli uvěznění v prostoru, který je zcela oddělen od reality za nemocničními zdmi.

Vzpomínáš, Jitko, jak jsme se loni v prosinci smáli, jak jsi nosila nadílky do útulku pro pejsky? Ten tvůj věčný optimismu… Měla jsi tak zvláštní dar přenášet světlo, kamkoli jsi vstoupila. I v těch nejhorších dnech jsi dokázala postavit na stůl vánočku, rozchichotat celý byt a dát mi pusu na špičku nosu. „Petře, život je moc krátkej na stěžování!“ říkávala jsi. Ale co teď, když život skutečně krátký být může? Co když jsi právě ty ta, která toho nestačila říct všechno, co měla?

Třetí den na lavičce u výtahu vedu krátkou hádku sám se sebou. „Jdi domů, Petro, alespoň se najezd. Jitka stejně spí…“ – „Zbláznil ses? Teď ji tu necháš?“ Mám před očima staré fotografie: Poprvé v Lužických horách, vysmátí na kolech, jen dvě siluety proti slunci. Můj hlas je chraplavý, v krku mám kámen. Tolik bych chtěl ještě jednou cítit vůni tvých vlasů, slyšet tvůj smích v kuchyni…

A zase zpět k posteli. Tentokrát je u ní primář, uznávaný odborník, na kterého dal soused Honza tolik dopustil: „Jestli někdo pomůže, tak pan doktor Brož.“ A teď, s vážným obličejem, hledí do monitoru, pak na mě. „Pane Novotný, ta situace je vážná. Ale nevzdáváme to.“ Tak rád bych mu věřil. Jenže Barunka, naše nejmladší vnučka, už třetí den píše Ježíškovi: „Ať je babi zdravá.“ Přál bych si umět udělat zázrak, přepsat pravidla přírody, aspoň na tyto tři zpropadené dny.

Večer, když na chvíli odejdete na poradu, opřu si čelo o tvou paži a šeptám: „Vrať se mi, moje holka. Už nikdy nebudu brát samozřejmost ani běžné pondělí, ani tvoje vánočky s tvarohem, ani to, jak jsi vyklízela sníh z našeho auta brzy ráno…“ Zaprodal bych duši za ten okamžik obyčejnosti.

O půlnoci se rozbzučí alarm. Vtrhne sestřička s lékařem – všechno je najednou rychlé, neklidné, naléhavé. Sleduji jejich ruce v horečnatém pohybu, moje srdce s nimi tluče o závod. Kosti, krev, dech. Jenže já tady nemůžu nic udělat, jen čekat. Kdyby aspoň někdo otevřel okno a pustil sem život zvenčí…

Zvoní mi mobil. Anička. „Tati, co mamka? Myslíš… přežije to?“ V hlavě mi místo odpovědi zní ozvěna tvých předchozích rad: „Netrap Aničku, nechej ji žít…“ Ale copak můžu zůstat klidný, když všechno kolem mě mrzne? Nakonec jen šeptám: „Bojují o ni, Aničko. Prosím tě, zapal doma svíčku. Nikdy neškodí trošku doufat.“

Je třetí ráno, když přichází zázrak. Jitka poprvé po třech dnech otevře oči, tvá ruka pohladí tu moji, slabě, ale přece. Stíny po pokoji tančí jako andělé. Sestřička se na mě usměje. „Máte silnou ženu, pane Novotný.“ Nikdy jsem necítil větší vděk. Srdce se mi rozeběhne a poprvé za tři dny cítím, že možná, možná ještě přijde další společné Vánoce.

Teď, když nad tebou sedím a hladím tě po vlasech, ptám se sám sebe: Co je vlastně největší dar? Jsou to ty chvíle, kdy si myslíme, že máme čas… nebo ty, kdy cítíme, že skoro o všechno přijdeme? Co bychom dělali, kdyby každé ráno bylo poslední?