„Nejsi nikdo, Marto!“ – Příběh holky z Vysokého Mýta, která šokovala celý soud

„Slečno Hrdličková, opravdu chcete tvrdit pod přísahou, že ovládáte deset jazyků?“ Soudcův hlas byl ledový, ironický a ozýval se celou rozlehlou síní plnou cizích lidí. Srdce mi bušilo až v krku, mezi dlaněmi se mi potily ruce a máma vzadu v lavici seděla, tiskla si kapesník ke rtům. Svědci i veřejnost v síni se smáli, někdo z mladých advokátů v přední řadě nahlas šeptal: „No jasně, holka z Vysokýho Mýta… deset jazyků, haha.“

„Ano, tvrdím to a kdykoliv to dokážu,“ řekla jsem tiše, ale pevně, i když jsem se skoro třásla. Všichni v tu chvíli čekali, kdy se ztrapním. Ale pro mě to byla jediná možnost, jak ukázat, že nepocházím jen z nějaké „vesnické nuly“. Já, Marta Hrdličková, která celý život poslouchala, že mám snít raději s nohama na zemi a křídla schovat.

Už když jsem byla malá, táta nás opustil a máma makala dvanáctky v pekárně, abychom měli na obědy ve škole. Vždycky jsem byla tichá, neviditelná, jen s nosánkem v knížce, někdy s ušima na rádiu v různých jazycích, které jsem vyslídila přes staré rádio na půdě. Pamatuju si, jak jednou sousedka paní Kohoutová říkala na cestě: „Škoda takový holky, mohla by péct dobroty po matce – ne hnít doma u knížek.“

Ale já jsem knihy i jazyky milovala. Naučila jsem se polsky, protože hranice je kousek. Pak rusky, skládala jsem písmena z pohádek, co běžely v televizi. Francouzštinu jsem se naučila přes červený slovník, který jsem vyhrabala v knihovně, protože kdysi jednu dobu toužil někdo z rodiny emigrovat. Němčinu, angličtinu, španělštinu – z audioknih a rozhlasových stanic. Překladatelská soutěž v krajském městě? Nikdo mě nevzal vážně, dokud jsem překlad nezačala číst nahlas.

Ale teď to bylo jiné. Teď tu šlo o naši čest. O barák, který nám chtěl někdo vytunelovat falešnou kupní smlouvou. Kdybych neprokázala, že rozumím, o čem se domlouvají podvodníci v korespondenci ze zahraničí, přišly bychom s mámou o všechno.

„Můžeme to nějak ověřit, slečno?“ zeptal se soudce, stále nevěřícně, přezíravě. Vstal právník protivníka – pan Šimek, známý to ostrý hráč, usmíval se jak kocour. „Možná bychom to mohli zkusit,“ navrhl s úšklebkem. „Mám tu kolegu ze Slovenska, možná bude chtít něco slyšet.“

Mlčky jsem si vyslechla otázku kolegy ve slovenštině, a odpověděla mu bez mrknutí oka. Soudce uznale kývl, ale mávl rukou, že slovenštinu zvládne každý Čech. Připravili další test – německy, pak anglicky. Pak najednou, že zkusíme i další: polsky, rusky, španělsky. Postupně se atmosféra začala měnit, hluk v místnosti ustal. Všichni sledovali, jak nemám trému a odpovídám i na otázky v ruštině a francouzštině.

Další advokát, paní Cibulková, vzala mobil a pustila něco švédsky. I na to jsem odpověděla – jednoduše, ale správně. Soudce trochu zrudnul. „A kde jste se to všechno naučila, Marto?“ zeptala se ta paní, už bez posměchu, dokonce přátelsky. Ozvala se máma, která zvedla rozechvělý hlas: „U knížek… a na půdě u starýho rádia.“

Najednou už se nikdo nesmál. Pan Šimek si sundal brýle a složil ruce na stůl, soudce vypadal, že nemá slov. Pak začal listovat dokumenty podloženými zahraničními smlouvami a korespondencí. „Slečno Hrdličková, prokážete, že rozumíte i tomuhle e-mailu?“ podal mi hromádku papírů v italštině a rumunštině. I z toho jsem rychle dokázala vytáhnout podvodnou smlouvu, o které jsme s mámou tušily, že je klíčová. Když jsem dočetla nahlas závěrečný paragraf, nějaký pán z veřejnosti najednou zatleskal. Nezdálo se mi to? Smál se už někdo dojetím?

To, co následovalo, změnilo všechno. Soudce přiznal, že jsem rozhodujícím svědkem, a právník protivníka zklamaně poděkoval. „Jsem rád, že jsem se pletl. Pokud bych někdy nechtěl věřit v holčinu z Vysokého Mýta, už věřím. Omlouvám se, Marto.“ Nikdo dřív mi takhle veřejně neprojevil respekt.

Domů jsme s mámou šly mlčky. Když jsme večer rozsvítily v kuchyni, máma mě objala: „Holčičko moje, tys nás zachránila… vždyť naši myslivnu teď nikdo nevezme.“ Doma už jsme se nebály sousedských pohledů. Některé z těch, co se nám dřív smály, jsem dokonce viděla na náměstí v trafice, kde jsem pomáhala. Paní Kohoutová přišla osobně a podala mi ruku: „Tys nám dala všem lekci, Martičko.“

Ale všechny vavříny měly i hořkou pachuť. Někteří spolužáci začali šťouchat: „Marta už není naše, umí moc – do Prahy určitě uteče.“ Doma zase často ticho, máma brečí radostí, ale babička jen šeptá: „Hlavně nezpychni.“

A já sama? Večer sedím u okna, dívám se na páru stoupající z komínů a vím, že nikdy nic nebude jen černobílé. Stejně slyším v hlavě slova toho soudce, znovu a znovu. Nejsi nikdo, Marto…

Ale já už vím: nejsme tím, za koho nás mají ostatní. Jsem opravdu divná, že se pořád bojím, co si kdo řekne, nebo bych měla být hrdá na to, co umím? Co byste na mém místě udělali vy?