Matka prostě zmizela a nechala za sebou pětiletého syna a krátkou, chladnou zprávu, že ho už nepotřebuje. Teď bojuje sedmdesátnice o to, aby vnouče nezkončilo v ústavu, ale otázka, jak dítěmu vysvětlit tak krutou zradu, zůstává otevřená.
Moje vyprávění začíná ve vřavě soudní síně, kde bojuji o to, co zbylo z mého manželství s Antonínem. Ponořená do zoufalství z Růženina intrikářství a srdce zlomeného Antonínovou zradou hledám, co vlastně znamená spravedlnost v rodině. Tento příběh je o bolesti, ale i o naději, že někdo uslyší můj hlas.
Vždycky jsem byla tou tichou holkou z venkova, ale jednoho dne jsem stála před soudem, kde mi nevěřili, co všechno dokážu. Soudce mi urážlivě řekl do očí, že mi nikdo nevěří, protože pocházím „jen“ z malého města. Ale já se rozhodla, že je přesvědčím a už nikdy se nebudu bát postavit za sebe.
Jednoho deštivého rána jsem otevřel schránku a našel v ní soudní obsílku – moje vlastní matka mě zažalovala o výživné. Nešlo o peníze, ale o to, že jsme se stali cizinci, kteří si už nemají co říct. Od té chvíle se naše rodina změnila v bojiště plné nevyřčených výčitek a starých ran, které se nikdy nezahojí.
