Jitčina tajemství: Deset let po rozvodu a návštěvy, které nikdo nechápe

„Jitko, proč tam zase jdeš? Vždyť už nejsi součást té rodiny!“ slyším za zády hlas svého současného manžela, Petra, když si oblékám kabát. Jeho slova mě bodnou, ale neodpovím. Jen si tiše povzdechnu a zavřu za sebou dveře. Venku je sychravo, mlha se plazí mezi domy naší malé vesnice u Litomyšle a já cítím, jak mi srdce tluče až v krku. Každý krok k domu paní Věry, mé bývalé tchyně, je pro mě těžší, ale zároveň nevyhnutelný. Už deset let, den co den, chodím za ní. A pokaždé, když projdu kolem sousedky paní Novotné, cítím její pohled v zádech. Vím, že si o mně povídají. „Ta Jitka, co se rozvedla s Honzou a teď je pořád u jeho mámy. Co tam asi dělá?“ šeptají si ženy v obchodě, když si kupuji rohlíky.

Když otevřu dveře k Věře, vždycky mě přivítá stejným způsobem: „Jitunko, už jsi tady? Pojď dál, uvařím ti čaj.“ Její hlas je slabý, ale v očích má vděk. Sedáme si ke stolu, kde voní bylinkový čaj a na talířku leží linecké cukroví, které peče už jen pro mě. „Dneska jsem měla zase ten sen o Honzovi,“ řekne tiše a já cítím, jak se mi stáhne hrdlo. Honza, můj bývalý manžel, její jediný syn, zemřel před deseti lety při autonehodě. Byli jsme tehdy už půl roku rozvedení, ale jeho smrt mě zasáhla víc, než jsem si kdy dokázala představit. Věra zůstala sama, bez rodiny, protože její muž zemřel už dávno a Honza byl její jediná opora. Já jsem se mezitím snažila začít nový život, vdala se za Petra, ale něco mě k Věře pořád táhlo. Možná výčitky, možná pocit zodpovědnosti, možná jen obyčejná lidská lítost.

„Víš, Jitko, já už bych to tady sama nezvládla. Kdybys za mnou nechodila, asi bych už dávno nebyla,“ řekne mi jednou a já cítím, jak mi po tváři stéká slza. Věra je pro mě něco jako druhá máma, i když jsme spolu nikdy neměly jednoduchý vztah. Když jsem byla s Honzou, často jsme se hádaly. Vadilo jí, že nejsem dost dobrá hospodyně, že neumím vařit svíčkovou jako ona, že nemáme děti. Po rozvodu mi řekla, že jsem jí zničila život, protože Honza byl kvůli mně nešťastný. Ale po jeho smrti jsme obě zůstaly samy a nějak jsme si k sobě našly cestu. Možná proto, že jsme obě ztratily to nejdůležitější.

Jednou, když jsem odcházela, zastavila mě na ulici paní Novotná. „Jitko, proč tam pořád chodíš? Vždyť máš novou rodinu, nový život. Co na to Petr?“ zeptala se mě přímo, bez obalu, jak je u ní zvykem. „Petr to nechápe,“ přiznala jsem. „Ale Věra nikoho nemá. A já… já jí to nemůžu udělat.“

Doma mě čekal další konflikt. Petr seděl u televize, ale jakmile jsem vešla, vypnul ji a podíval se na mě. „Jitko, už toho mám dost. Každý den jsi pryč, staráš se o cizí ženskou a na mě kašleš. Proč to děláš? Máš snad výčitky, že jsi Honzu opustila? Nebo ti chybí?“ Jeho slova mě zasáhla jako facka. „Ne, Petře, nechybí mi. Ale Věra je sama. A já vím, jaké to je být sama. Ty to nikdy nepochopíš,“ vyhrkla jsem a utekla do ložnice. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám právo obětovat svůj nový vztah kvůli minulosti. Ale když jsem si představila Věru, jak sedí sama v kuchyni a čeká, až přijdu, věděla jsem, že ji nemůžu opustit.

Jednoho dne jsem přišla k Věře a našla ji na zemi v předsíni. Upadla a nemohla vstát. Zavolala jsem záchranku a jela s ní do nemocnice. Celou dobu mě držela za ruku a šeptala: „Jitunko, neboj se, já to zvládnu. Jen na mě nezapomeň.“ Po téhle události jsem začala chodit ještě častěji. Pomáhala jsem jí s nákupy, uklízela, vařila. Petr byl čím dál víc naštvaný. „Jestli to takhle půjde dál, odejdu,“ řekl mi jednou. „Tak běž,“ odpověděla jsem unaveně. „Já už nemůžu jinak.“

Věra se pomalu zotavovala, ale bylo jasné, že už nikdy nebude jako dřív. Jednou večer, když jsem jí četla z její oblíbené knížky, se na mě podívala a řekla: „Jitko, děkuju ti. Kdybys tu nebyla, už bych tu nebyla ani já. Ale nechci, abys kvůli mně přišla o všechno. Máš právo na svůj život.“ Rozplakala jsem se. „Věro, já už nevím, co je správné. Petr mě nechápe, sousedi mě pomlouvají, ale já tě tu nemůžu nechat samotnou.“

Jednou večer, když jsem se vracela domů, čekal na mě Petr s kufrem v ruce. „Odcházím. Už to dál nedávám. Vyber si, Jitko. Buď já, nebo ona.“ Stála jsem tam, neschopná slova. Věděla jsem, že ať si vyberu jakkoliv, někoho ztratím. Nakonec jsem jen tiše řekla: „Promiň, Petře. Já už jsem si vybrala dávno.“

Od té doby žiju sama. Chodím za Věrou každý den, i když už nemám co ztratit. Sousedé si šeptají ještě víc, ale už mě to netrápí. Věra je pro mě rodina, kterou jsem si nevybrala, ale kterou jsem nakonec potřebovala víc než cokoliv jiného. Někdy si říkám, jestli jsem udělala správně. Měla jsem zůstat s Petrem a žít „normální“ život? Nebo je důležitější být člověkem pro někoho, kdo už nikoho nemá? Co byste udělali vy na mém místě?