Kdo jsi, babi? Máme jen jednu, která své vnoučata vídá každý druhý den: Ta druhá ani nepřišla na jejich narozeniny

„Mami, proč babička Jana zase nepřišla?“ ptá se mě Anička, když sfoukává svíčky na svém dortu. Její oči jsou plné očekávání, ale v hlase slyším zklamání, které se snaží skrýt. V tu chvíli mi v krku naroste knedlík. Všichni kolem tleskají, smějí se, ale já vnímám jen prázdné místo u stolu, kde měla sedět moje tchyně.

Osm měsíců. Osm měsíců, co neviděla své vnoučata, nezeptala se, jak se mají, neposlala ani pohlednici. Přitom bydlíme v jednom městě, dokonce jen tři zastávky tramvají od sebe. Když jsem si brala Petra, nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy řešit takovou věc. Moje máma je u nás skoro každý den, pomáhá, hlídá, povídá si s dětmi. Ale Jana? Jako by pro ni naše rodina přestala existovat.

Vzpomínám si, jak jsme se s Petrem hádali, když jsem mu poprvé řekla, že mě to mrzí. „Třeba má svoje důvody,“ bránil ji. „Možná nechce obtěžovat.“ Ale jaké důvody může mít babička, která nepopřeje svým vnoučatům k narozeninám? Když jsem jí volala, telefon nezvedla. Když jsem jí psala, odpověděla stroze: „Mám toho teď hodně.“

Jednou jsem ji potkala v obchodě. Stála u regálu s pečivem a tvářila se, že mě nevidí. Přistoupila jsem k ní a pozdravila. „Ahoj, Jano, jak se máš?“ Odpověděla mi, že spěchá, a rychle odešla. V tu chvíli jsem měla chuť za ní běžet a zeptat se, co jsme jí udělali. Ale místo toho jsem tam stála mezi rohlíky a houskami a cítila se, jako bych byla neviditelná.

Děti se ptají čím dál častěji. „Proč k nám babička nechodí? Má nás ráda?“ A já nevím, co jim mám říct. Nechci jim lhát, ale nechci jim ani ublížit pravdou, kterou sama nechápu. Petr se snaží situaci zlehčovat, ale i on je z toho smutný. Vidím to na něm, když večer sedí u televize a mlčí.

Jednou jsem to už nevydržela a řekla jsem mu: „Musíme to řešit. Děti nejsou hloupé, vnímají to. Nemůžeme předstírat, že se nic neděje.“ Petr jen pokrčil rameny. „Já nevím, co s tím. Máma byla vždycky uzavřená. Možná má nějaký problém, o kterém nevíme.“

Začala jsem si všímat, že i ostatní v rodině se Janě vyhýbají. Její sestra mi jednou pošeptala: „Ona je taková odjakživa. Nikdy si k nikomu nepustila nikoho blíž.“ Ale proč to musí odnášet moje děti? Proč jim bere možnost mít babičku, která by je měla ráda?

Před pár týdny jsem se rozhodla, že to nevydržím a napíšu jí dopis. Seděla jsem večer u stolu, děti už spaly, a psala jsem jí, jak moc mi chybí její zájem o vnoučata. Popsala jsem jí, jak Anička začala chodit do školy, jak Matýsek poprvé spadl z kola, jak by jim udělalo radost, kdyby je přišla navštívit. Dopis jsem poslala a čekala na odpověď. Nepřišla žádná.

Začala jsem si klást otázky, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem ji někdy neurazila, jestli jsem nebyla příliš vlezlá, když jsme se nastěhovali blíž k ní. Ale nikdy jsme se nepohádaly, nikdy jsem jí neřekla nic zlého. Vždycky jsem se snažila být milá, i když jsem cítila, že mě moc nemusí.

Jednoho dne jsem šla s dětmi na hřiště a potkala tam sousedku, paní Novotnou. „Vaše maminka je u vás pořád, viďte?“ zeptala se mě. „To je fajn, že máte takovou pomoc.“ Přikývla jsem, ale v očích mě pálily slzy. „A co druhá babička?“ pokračovala. „Tu jsem už dlouho neviděla.“ Jen jsem pokrčila rameny. „Nevím, asi má jiné starosti.“

Doma jsem si sedla na gauč a přemýšlela, jestli mám právo být na Janu naštvaná. Možná má opravdu nějaký problém, o kterém nevíme. Možná je nemocná, možná se cítí sama. Ale proč nám to neřekne? Proč se uzavírá do sebe a nechává nás v nejistotě?

Když jsem se o tom bavila s kamarádkou Lenkou, řekla mi: „Některé lidi prostě nezměníš. Musíš myslet hlavně na svoje děti. Dej jim lásku, kterou jim babička nedává. A třeba jednou pochopí, o co přišla.“

Ale jak jim vysvětlím, že je někdo, kdo by je měl milovat, a přesto se o ně nezajímá? Jak mám sama v sobě překonat ten pocit, že jsme pro ni neviditelní?

Dnes večer, když jsem ukládala Aničku do postele, zeptala se mě: „Mami, myslíš, že babička na mě někdy přijde?“ Pohladila jsem ji po vlasech a řekla: „Nevím, zlatíčko. Ale já tě mám moc ráda a vždycky tu pro tebe budu.“

A tak tu sedím, píšu svůj příběh a ptám se vás: Co byste dělali na mém místě? Mám se snažit dál, nebo to vzdát? Má cenu bojovat o vztah, který možná nikdy nebude fungovat?