„Babi, proč jsi pořád smutná?“ – Příběh jedné české babičky

„Babi, proč jsi pořád smutná?“ To její dětské „proč“ mi znělo v hlavě ještě dlouho poté, co jsem jí utřela dlaní z tváře zbytek jahodového džemu. Stála přede mnou, malá Anička, s rozcuchanými vlásky, v jedné ruce loutku, v druhé kousek chleba, a dívala se na mě těma svýma velkýma očima, ve kterých nebyl ani stín výčitky, jen čistá zvědavost. Nedokázala jsem její pohled vydržet, musela jsem se otočit ke kuchyňské lince a předstírat, že hledám utěrku. Ale v tu chvíli jsem věděla, že už se před tímhle ptaním neschovám.

„Babičko, ty mě neslyšíš?“ ozvalo se znovu, tentokrát tišeji, skoro jako by se bála, že mě rozpláče. „Slyším, zlatíčko,“ odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v obýváku, televize hrála do ticha a já počítala tikoty hodin. Na stole ležely neotevřené dopisy od lékařů, účty, které jsem odkládala, a fotografie, na kterých jsme ještě byli všichni spolu – já, děda, naše děti. Děda už tu není, děti mají své životy, a já… já jsem zůstala v tomhle bytě, kde každý kout připomíná něco, co už se nevrátí.

„Babi, pojď si hrát,“ zkoušela to Anička znovu, ale já jsem jen zavrtěla hlavou. „Musím ještě něco dodělat, broučku.“ Ve skutečnosti jsem ale neměla co dělat, jen jsem potřebovala chvíli na to, abych sebrala odvahu. Když jsem se konečně otočila, Anička už seděla na koberci a stavěla domeček z kostek. Pozorovala jsem ji a přemýšlela, kdy jsem se vlastně začala usmívat jen ze slušnosti. Kdy se ze mě stala ta smutná babička, kterou vidí ona?

Večer, když Aničku odvezla dcera domů, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se do prázdna. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film – svatba na radnici v Plzni, první byt v paneláku na Slovanech, dětský smích, hádky kvůli maličkostem, smíření, společné Vánoce, a pak… nemoc, nemoc, nemoc. Děda odešel rychle, až příliš rychle. Děti se rozprchly do světa, mají své rodiny, své starosti. Volají, píšou, ale není to stejné. A já? Já jsem zůstala s tichým bytem a s otázkou, jestli jsem někdy byla opravdu šťastná.

Jednou večer, když jsem si nalila skleničku vína a pustila rádio, zazvonil telefon. Byla to dcera. „Mami, Anička se tě pořád ptá, proč jsi smutná. Nechceš k nám na víkend?“ Cítila jsem v jejím hlase starost, ale i trochu netrpělivosti. „Mami, měla bys víc chodit ven, najít si kamarádky, něco dělat. Nemůžeš být pořád sama.“ Věděla jsem, že má pravdu, ale kde začít? V mém věku už se těžko hledají noví přátelé. Všichni, které jsem znala, buď odešli, nebo jsou na tom stejně jako já. A navíc – co když už neumím být veselá?

Další den jsem se přistihla, jak stojím u okna a pozoruji sousedku paní Novákovou, jak věší prádlo. Vypadala spokojeně, i když je taky sama. Možná bych za ní měla zajít, napadlo mě. Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsme se před lety pohádaly kvůli plotu, a zase jsem zavřela okno. Místo toho jsem si sedla ke stolu a začala psát dopis dědovi. „Chybíš mi. Všechno je těžší, když tu nejsi. Anička je krásná, ale já nevím, jak jí vysvětlit, proč mám v sobě tolik smutku.“ Slzy mi kapaly na papír, ale psaní mi pomohlo. Aspoň na chvíli.

Odpoledne zazvonila pošťačka. „Paní Hrdličková, máte balíček!“ Usmála se na mě a já si uvědomila, že jsem se na ni taky usmála – poprvé za dlouhou dobu upřímně. „Děkuju, slečno Novotná,“ řekla jsem a ona mi mrkla. „Hezký den, paní.“ Ten balíček byl od syna z Brna – poslal mi fotky vnoučat a ručně psaný dopis. „Mami, myslíme na tebe. Přijeď někdy, děti tě chtějí vidět.“

Večer jsem si sedla do křesla, otevřela album a prohlížela si staré i nové fotky. Najednou jsem si uvědomila, že i když jsem často sama, nejsem úplně opuštěná. Mám rodinu, která mě potřebuje, i když jinak než dřív. Možná bych měla Aničce říct pravdu – že smutek je někdy jako stín, který se drží člověka, ale že i stín může zmizet, když vyjde slunce.

Další týden jsem Aničku vzala za ruku a šly jsme spolu do parku. „Babi, dneska se usmíváš,“ řekla a já jsem ji pohladila po vlasech. „Víš, Aničko, někdy je člověk smutný, protože mu něco chybí. Ale když má kolem sebe lidi, které má rád, je to lepší.“

Doma jsem večer napsala do deníku: „Možná už nikdy nebudu tak veselá jako dřív, ale můžu být aspoň trochu šťastná pro ty, kteří mě mají rádi.“

A tak se ptám: Je smutek něco, co musíme skrývat před dětmi? Nebo je v pořádku přiznat, že i babičky mají někdy těžké dny? Co byste odpověděli své vnučce vy?