Loučení za úsvitu: Moje poslední sbohem Tomášovi

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Tomáši?“ šeptám do ticha, které v našem obýváku nikdy nebylo tak hutné. Sedím na staré židli, kterou jsi kdysi opravil, a dívám se na tvou rakev. Ještě včera tu stála tvoje křeslo, dnes je tu jen ticho a vůně vosku. Všichni už odešli, děti, sousedé, i tvoje sestra Alena, která mě objímala tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu. Ale já jsem zůstala. Musím tu být. Musím ti říct všechno, co jsem nestihla, a možná i to, co jsem nikdy říct nedokázala.

Vzpomínám na naše první setkání v knihovně v Plzni. Byla jsem tehdy mladá, plná ideálů, a ty jsi měl ten svůj klidný úsměv, kterým jsi mě odzbrojil. „Slečno, hledáte něco konkrétního, nebo jen utíkáte před deštěm?“ zeptal ses a já se poprvé zasmála tvému suchému humoru. Od té chvíle jsme byli nerozluční. Prožili jsme spolu tolik let, tolik radostí i starostí. Pamatuješ, jak jsme se hádali kvůli té staré Škodovce? Já chtěla nové auto, ty jsi tvrdil, že dokud jezdí, není co řešit. Nakonec jsme ji měli dalších deset let a já ti za to byla vděčná, protože jsme díky tomu mohli jet na tu dovolenou do Krkonoš, kde se narodila naše dcera Klára.

Teď tu sedím a v hlavě mi běží všechny ty okamžiky, kdy jsem ti měla říct, jak moc tě miluju. Místo toho jsem ti často vyčítala, že jsi moc uzavřený, že máš radši knížky než lidi. Ale já jsem tě milovala právě proto, že jsi byl jiný. Když jsi onemocněl, snažila jsem se být silná. „Neboj se, zvládneme to,“ říkala jsem ti, i když jsem se sama bála každého dalšího dne. Lékaři v Motole byli upřímní, ale já jsem pořád doufala. Ty jsi byl smířený, já ne.

„Mami, půjdeš si lehnout?“ ozvalo se včera večer ode dveří. Klára stála v pyžamu, oči červené od pláče. „Ještě ne, zlatíčko. Potřebuju tu být s tátou.“ Přikývla a odešla. Vím, že trpí, ale já musím být ta silná. Vždycky jsem byla. Ale teď, když tu sedím sama, už nemusím nic předstírat. Slzy mi stékají po tváři a já si přeju, abys tu byl a řekl mi, že všechno bude v pořádku.

Vzpomínám na naše poslední společné ráno. Venku pršelo, ty jsi seděl u okna a pozoroval kapky stékající po skle. „Víš, že jsem nikdy nelitoval ani jednoho dne s tebou?“ řekl jsi tiše. „Ani těch, kdy jsme se hádali kvůli blbostem.“ Smála jsem se a přitom jsem cítila, že se něco mění. Ten den jsi byl klidný, smířený. Já ne. Ještě jsem tě držela za ruku, když jsi naposledy vydechl. Myslela jsem, že budu křičet, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na tebe. Bylo to, jako by se zastavil čas.

Teď, když je noc a všichni spí, já tu sedím a přemýšlím, co bude dál. Jak mám žít bez tebe? Jak mám ráno vstát a vědět, že už nikdy neuslyším tvůj hlas, tvůj smích? Všichni mi říkají, že čas zahojí rány, ale já tomu nevěřím. Vím, že musím být silná kvůli dětem, kvůli vnoučatům, ale v tuto chvíli bych nejradši zmizela. Jenže život jde dál, ať chceme, nebo ne.

Vzpomínám na naše společné Vánoce, na to, jak jsi vždycky trval na tom, že kapr musí být podle tvého receptu. Děti se smály, když jsi rozbíjel ořechy a půlka jich skončila na zemi. Byli jsme šťastní, i když jsme měli málo. Vždycky jsi říkal, že štěstí není v penězích, ale v lidech kolem nás. Teď, když tu nejsi, chápu to víc než kdy jindy.

Slyším, jak venku začínají zpívat ptáci. Ještě chvíli a bude svítat. Vstávám a jdu k tvé rakvi. Položím na ni naši společnou fotku z dovolené v Třeboni. „Děkuju ti, Tomáši, za všechno. Odpusť mi, že jsem ti to neřekla častěji.“ Dotýkám se dřeva a cítím, jak se mi třesou ruce. Vím, že tě musím pustit, ale nevím, jak to udělat. Jak se člověk rozloučí s tím, koho miloval celý život?

Možná to nikdy úplně nejde. Možná se s tím člověk jen naučí žít. Ale jak? Jak jste to zvládli vy? Máte nějaký způsob, jak se smířit s tím, že už nikdy neobejmete toho, koho jste milovali?