Nikdy bych nevěřila, že v pětapadesáti budu stát na nádraží s kufrem v ruce a slzami v očích, zatímco za mnou zůstává celý můj dosavadní život. Moje rodina mě prosila, ať zůstanu, vyhrožovala, že mě zavrhnou, ale já už nemohla dál žít podle jejich představ. Teď stojím na prahu neznáma a ptám se sama sebe, jestli jsem udělala správně.