V tomto příběhu popisuji odpoledne na bývalém pracovišti, které mě hluboce zasáhlo. Moje dcera Lucie už překročila třicítku, ale životem stále proplouvá s lehkomyslností – já však už sotva snáším napětí, zda vůbec někdy najde svůj směr. Sdílím zde neklid, obavy a slzy, které občas z mateřství vytékají ven, aniž by člověk dokázal říct dost.
Jmenuji se Ivana a už rok žiju v tichu, které po sobě zanechala moje jediná dcera. Každý den kontroluji telefon, i když vím, že tam nic nebude. V hlavě mi zní její poslední slova a já nevím, jestli mám ještě naději.
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera takhle zradí. Jediná věta u večeře roztrhala naši rodinu na kusy a já nevím, jestli jsem jako matka selhala, nebo jestli je dnešní svět prostě jiný. Teď stojím před otázkou, jestli se dá po takovém ponížení ještě vůbec něco napravit.
