Seděla jsem na studené chodbě s dopisem o vystěhování v ruce a slyšela, jak mi máma říká, že rodina není charita. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, protože jsem nechtěla peníze na hlouposti, ale šanci přežít s manželem a malým synem. Nakonec jsme sbalili život do pár tašek a odjeli pryč, i když jsem vůbec nevěděla, jestli nás na konci cesty čeká záchrana, nebo další pád.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu s dvěma dětmi stát na chodníku vedle pytlů s oblečením a snažit se nedat na sobě nic znát. Když můj manžel odešel, přestal platit nájem a nechal mě v tom samotnou, přestala jsem věřit úplně všem. Nakonec mě ale podrželi sousedé z našeho domu a díky nim jsme se krok po kroku dostali z nejhoršího.
Nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí může zničit všechno, co jsem považovala za jisté. Když mi budoucí tchyně oznámila, že se musíme vystěhovat, a Petr se postavil na její stranu, ztratila jsem půdu pod nohama. Teď stojím před otázkou, co vlastně znamená domov a komu mohu věřit.
