Seděla jsem v kuchyni nad seznamem svatebních hostů, když mi došlo, že se bojím vlastního života víc než samoty. Dlouho jsem si namlouvala, že jen nezvládám tlak a že bych měla být vděčnější, hodnější a přizpůsobivější. Když jsem ale tři měsíce před svatbou vrátila prsten a odjela zpátky na Vysočinu, poprvé po dlouhé době se mi dýchalo normálně.
Vrátila se domů po patnácti letech jen proto, aby řekla poslední sbohem muži, který jí zničil mládí a zradil ji v nejhorší chvíli. Je to boj mezi hlubokou nenávistí a láskou k dcece, která už nemá sílu být v tom všem sama. Dokáže člověk skutečně odpustit to neodpustitelné, když už zbývá jenom ticho a blízký konec?
Jmenuji se Kateřina a celý život jsem žila s pocitem, že mě máma opustila kvůli svému novému muži. Vyrůstala jsem u prarodičů v malé vesnici na Vysočině a každý den mě pronásledovala otázka, proč jsem nebyla dost dobrá. Až po letech jsem zjistila pravdu, která byla mnohem bolestivější, než jsem si kdy dokázala představit.
