Seděla jsem v malém pražském bytě a dívala se na zprávy od mámy, které mě během pár minut rozložily víc než celý pracovní týden. Poprvé jsem si totiž dovolila neudělat to, co se ode mě automaticky čekalo, a místo vděku za všechny roky jsem slyšela, že jsem sobecká a cizí. Teprve tahle hádka mi ukázala, jak těžké je být dospělá dcera, když vás doma pořád vidí jako holku, která má hlavně vyhovět.
Je páteční odpoledne a já si maluji víkend plný klidu, když najednou zazvoní telefon – na displeji vidím jméno své tchyně. Bez varování se má očekávání změní v chaos a já balancuji na hraně svých nervů i rodinné harmonie. Na vlastní kůži pocítím, co znamená postavit se za sebe a zároveň najít své místo v manželově rodině.
Každý pátek večer se mi svírá žaludek, když vím, že mě čeká další víkend u manželových rodičů. Místo odpočinku mě čeká nekonečný seznam úkolů, které mi tchyně s tchánem bez ostychu přidělují. Přemýšlím, jestli je tohle opravdu rodina, nebo jen další práce, ze které není úniku.
