Stála jsem v předsíni s utěrkou v ruce a dívala se na kufr u našich dveří, i když mi nikdo nic neřekl dopředu. Roky jsem poslouchala, že mám být hodná, tichá a hlavně nedělat v rodině dusno, jenže uvnitř mě to pomalu ničilo. Když jsem konečně řekla ne, rozpoutalo to hádky, slzy i ticho, ale poprvé jsem měla pocit, že náš byt je zase opravdu náš.