Nikdy nezapomenu na noc, kdy jsem odešel na noční směnu a nechal svého patnáctiletého syna, aby pohlídal mladší sourozence. Myslel jsem si, že dělám to jediné možné, abych nás všechny uživil, ale během pár hodin se náš život rozpadl a do dveří mi vstoupil i OSPOD. Teprve tehdy jsem musel spolknout vlastní hrdost a přiznat si, že sám už to neutáhnu.
Nikdy nezapomenu na den, kdy nám majitel bytu položil výpověď na stůl a mně došlo, že můj muž už se nevrátí ani s penězi, ani s omluvou. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi, se strachem, vztekem a ostudou, která mě dusila víc než prázdná lednice. Nakonec mě ale podrželi lidé, od kterých bych to čekala nejmíň, a právě díky nim jsem se nezlomila úplně.
Stála jsem v kuchyni mezi špinavým nádobím a snažila se utišit mladšího bratra, když jsem pochopila, že takhle už dál žít nemůžeme. Doma jsme měli hlad, strach a mámu, kterou nám postupně vzal alkohol i vztek. Když nás nakonec odvedli a po čase si nás převzal otec, kterého jsem roky skoro neviděla, poprvé jsem cítila, že bezpečí možná není jen slovo.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem stál v kuchyni, v ruce upomínku na nájem a za zády dvě děti, které se mě ptaly, jestli budeme muset pryč z bytu. Po ztrátě práce a odchodu manželky jsem se propadl do dluhů a studu tak hluboko, že jsem nakonec požádal o pomoc úplně cizí lidi. Právě oni a pár sousedů mi pomohli postavit se znovu na nohy a dát dětem pocit bezpečí, o který už skoro přišly.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu s dvěma dětmi stát na chodníku vedle pytlů s oblečením a snažit se nedat na sobě nic znát. Když můj manžel odešel, přestal platit nájem a nechal mě v tom samotnou, přestala jsem věřit úplně všem. Nakonec mě ale podrželi sousedé z našeho domu a díky nim jsme se krok po kroku dostali z nejhoršího.
