Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se mi podlomila kolena u postýlky našeho syna a mně došlo, že už opravdu nemůžu dál. Byla jsem úplně sama, i když jsem byla vdaná, a nejhorší na tom bylo, že člověk vedle mě moje volání o pomoc pořád zlehčoval. Až když jsem mu řekla, že radši odejdu, než takhle dál žít, začal chápat, že nejde o lenost ani hysterii, ale o moje zhroucení.