Dodnes vidím ten okamžik, kdy moje dcera stála v předsíni u svého otce, třásly se jí ruce a nemohla se nadechnout. Dlouho mi nikdo nevěřil, když jsem říkala, že se po víkendech v Praze vrací jiná, tišší a vystrašená. Nakonec se ukázalo, že nejhorší nejsou vždycky rány, ale věty, pohledy a ticho, které dítě pomalu zlomí.