Seděla jsem na podlaze v předsíni, vedle mě otevřený kufr a v postýlce spal můj syn, zatímco nahoře v patře moje tchyně znovu vysvětlovala celé rodině, proč nejsem normální žena. Dlouho jsem se snažila vydržet, ustupovat a zapadnout, jenže spor o příjmení našeho dítěte nakonec odhalil, že v tom domě pro mě nikdy nebylo místo. Když jsem odjížděla z Prahy do jiného města, nebyl to útěk z rozmaru, ale poslední způsob, jak zachránit sebe i svého syna.