Stála jsem v úzké chodbě našeho dvoupokojového bytu a dívala se na tašky svého staršího syna, zatímco mi v hlavě běžely čísla, účty a strach, že už doma nikdy nebudeme mít s mladším synem klid. Chtěla jsem pomoct vlastnímu dítěti, ale zároveň jsem cítila vztek, únavu a paniku z toho, že všechno zase zůstane na mně. Nakonec jsem jim dveře otevřela, jenže ne bez podmínek, a dodnes přemýšlím, jestli jsem udělala správně.