Nikdy nezapomenu na noc, kdy jsem odešel na noční směnu a nechal svého patnáctiletého syna, aby pohlídal mladší sourozence. Myslel jsem si, že dělám to jediné možné, abych nás všechny uživil, ale během pár hodin se náš život rozpadl a do dveří mi vstoupil i OSPOD. Teprve tehdy jsem musel spolknout vlastní hrdost a přiznat si, že sám už to neutáhnu.
Stála jsem v kuchyni mezi špinavým nádobím a snažila se utišit mladšího bratra, když jsem pochopila, že takhle už dál žít nemůžeme. Doma jsme měli hlad, strach a mámu, kterou nám postupně vzal alkohol i vztek. Když nás nakonec odvedli a po čase si nás převzal otec, kterého jsem roky skoro neviděla, poprvé jsem cítila, že bezpečí možná není jen slovo.
Seděla jsem v malém panelákovém bytě s novorozenou dcerou v náručí, když mi moje máma a sestra řekly, že by bylo lepší dát ji pryč. V tu chvíli se mi zhroutil svět, ale zároveň se ve mně něco tvrdohlavě vzepřelo a já se rozhodla, že o své dítě budu bojovat, i kdybych měla spát jen pár hodin denně a vzít každou práci, která se naskytne. Bylo to období plné strachu, dluhů, ponížení i malých vítězství, které mě naučilo, co všechno člověk vydrží, když jde o jeho dítě.
