Jmenuji se Marie, je mi sedmdesát let a nikdy bych nevěřila, že se jednou budu cítit cizí ve vlastní rodině. Můj zeť Petr mi začal klást přísná pravidla, kdy a jak mohu navštěvovat svou dceru Janu a vnoučka Matýska. V této zpovědi vám popíšu bolest, vinu i naději, které jsem prožila při hledání svého místa v jejich životě.
Jsem Marie, sedmdesátiletá babička z Prahy, která se najednou ocitla před chladnou zdí, kterou postavil můj zeť Lukáš. Moje touha být nablízku dceři Anetě a vnukovi Samuelovi narazila na jeho přísná pravidla a omezení, což spustilo lavinu emocí a rodinných konfliktů. V tomto příběhu zkoumám, kde končí láska a začíná hranice druhého, a kolik bolesti může způsobit ticho mezi nejbližšími.
Všechno začalo jedním nedělním obědem, kdy po mně tchyně a manžel chtěli, abych hlídala jeho neteř, protože jsem prý stejně doma na mateřské. Odmítla jsem, protože už mám dvě malé děti a další odpovědnost bych nezvládla. Teď mě všichni mají za sobce a já se ptám: kde končí pomoc a začíná zneužívání?
