Seděla jsem v nemocniční chodbě a dívala se na svoje ruce, které se třásly vztekem i lítostí, protože žena, která mě roky srážela, najednou potřebovala právě mě. Dlouho jsem se snažila být dost dobrá pro svou tchyni, ale každá návštěva mě stála kus klidu, sebevědomí i manželství. Až její vážný úraz otevřel něco, co mezi námi nikdy nebylo – pravdu, strach a křehkou šanci, že se ještě nemusíme úplně ztratit.