Seděla jsem v kuchyni našeho starého domu a poslouchala vlastního syna, jak opatrně, slušně a skoro bez emocí mluví hlavně o střeše, pozemku a přepisu, ne o mně. Celé roky jsem si namlouvala, že je jen uzavřený a že lásku ukazuje jinak, ale pomalu jsem pochopila, že mě vnímá spíš jako dočasnou správkyni majetku než jako matku. Nejtěžší nebyla jeho chladnost sama o sobě, ale to, jak nenápadně a tiše mi rozebrala všechno, čemu jsem o rodině věřila.