Seděla jsem u babiččina stolu, když máma přede všemi zase opravila, jak mluvím, jak sedím a co bych už v mém věku měla mít dávno vyřešené. Tentokrát jsem ale nepolkla slzy ani vztek a řekla jsem nahlas, že už nebudu tolerovat věčné ponižování zabalené do starosti o to, co si řeknou lidi. To, co následovalo, bolelo, ale právě ten oběd nakonec změnil pravidla mezi mnou a mámou víc než všechny roky tichého přizpůsobování.