Seděla jsem v kuchyni s dítětem v náručí, když mi máma řekla, že rozvedená žena nemá co dělat blízko mého manželství, a mně se v tu chvíli sevřel žaludek. Začala jsem se své nejlepší kamarádce vyhýbat, jen abych byla „hodná dcera“, ale doma jsem se propadala do ještě větší samoty. Nakonec jsem pochopila, že nebezpečí nepřicházelo od ní, ale od ticha, ve kterém jsem přestávala být sama sebou.
Stála jsem v kuchyni s mokrým hadrem v ruce a dívala se na muže, kterého jsem milovala, jak mě prosí očima, protože už nemohl říct ani slovo. Od té chvíle se můj život smrskl na léky, přebalování, strach z dalšího rána a nekonečné vysvětlování lidem, kteří vůbec netušili, co domácí péče opravdu znamená. Dodnes nevím, jestli mě držela víc láska, nebo pocit, že když to vzdám já, nezůstane mu už vůbec nikdo.
Kdy končí péče a začíná kontrola? Alena si myslela, že našla toho ideálního muže, ale postupně zjistila, že jeho láska je jen zlatá klec, která ji vymazala ze života. Stihne se včas probudit, než ji jeho pozornost úplně udusí?
Celý život byla neviditelným motorem své rodiny a obětovala vše, co měla. Jenže když se po letech vyhoření poprvé odvážila říct ne, z milující matky a manželky se v očích blízkých stala sobeckou zločinkyní. Je možné si stanovit hranice, když je vaše jediné plnění považováno za samozřejmost?
Rozvod, nenávistní pletikáře v sousedské skupině a dcera, která na matku hledí s odporu. Jak se vyhrabat z role profesionální oběti, když vás celý svět vidí jen jako trosky bývalé rodiny?
Jmenuji se Jana a už několik měsíců žiju v domě, který nám darovali manželovi rodiče. Můj muž Petr od té doby téměř nevychází ven a já se cítím uvězněná v jeho stínu. Každý den je pro mě boj o vlastní prostor, svobodu a hlavně o to, abych neztratila samu sebe.
