Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi táta položil tašku ke dveřím a řekl, že už mě živit nebude, protože jsem podle něj jen líná a neschopná. Ocitla jsem se v krizovém ubytování mezi lidmi, o kterých jsem si dřív myslela, že jejich příběhy se mě netýkají, a právě tam jsem začala psát o tom, co systém nevidí nebo nechce vidět. Dnes pomáhám lidem hledat práci a vracet se do života, ale ta cesta byla plná studu, vzteku, ponížení i tvrdých rozhovorů, které ve mně zůstaly dodnes.