Stála jsem v kuchyni našeho pronajatého bytu v Praze a dívala se na cizí tašky v předsíni, zatímco mi manžel tvrdil, že jeho máma a bratr tu „pár dní“ zůstanou. Každý další den mi brali soukromí, spánek i poslední zbytky klidu a nejhorší bylo, že člověk, od kterého jsem čekala oporu, všechno zlehčoval. Nakonec jsem odešla, protože už jsem nechtěla jen přežívat ve vlastním domově, a teprve tehdy se muselo konečně rozhodnout, jestli jsme manželé, nebo jen noclehárna pro jeho rodinu.