Stála jsem ve dveřích ložnice a dívala se na tchánovo hnědé křeslo postavené vedle mé skříně, jako by tam patřilo odjakživa. Tehdy jsem si poprvé naplno přiznala, že z dočasné pomoci se stal cizí život uvnitř našeho domu a že už dál mizím sama sobě. Dlouho jsem mlčela kvůli manželovi, dětem i pocitu povinnosti, ale nakonec jsem musela říct dost, jinak bych přišla o rodinu úplně.