Když tě vlastní krev opustí: Příběh z nemocničního pokoje

„Paní Novotná, už jste si pro něj měla dávno přijít. Nemůžeme ho tu držet věčně!“ ozývá se rozčilený hlas sestřičky z telefonu, který mi leží na hrudi. Slyším, jak se na druhém konci linky rozhostí ticho, a pak jen krátké, strohé: „Já nemůžu. Ať si zavolá taxíka.“ V tu chvíli mi v žilách zamrzne krev. Ještě před týdnem bych si myslel, že tohle je nemožné. Že moje sestra Jana, se kterou jsme vyrůstali v paneláku na Jižním Městě, by mě nikdy nenechala samotného v nemocnici, slabého a zmateného po mrtvici. Ale teď tu ležím, v nemocničním pyžamu, s igelitkou u nohou a srdcem těžkým jako olovo.

„Pane Novotný, slyšíte mě?“ ptá se mě sestřička, když pokládá telefon. Jen přikývnu. V očích mě pálí slzy, ale nechci, aby je viděla. „Zkusím zavolat někoho jiného z rodiny, ano?“ šeptá tišeji. Jenže koho? Máma je už pět let po smrti, táta nás opustil, když mi bylo deset. Zbyli jsme jen my dva – já a Jana. A teď mě nechává ležet tady, jako bych byl cizí.

V hlavě mi začínají vířit vzpomínky. Vidím Janu, jak mi v dětství drží ruku, když se bojím jít poprvé do školy. Jak mě brání před kluky na hřišti, když mi roztrhnou aktovku. Jak mi v patnácti utírá krev z rozbitého nosu, když jsem se popral kvůli ní. „Brácho, vždycky tě ochráním,“ šeptala tehdy. Kde se to všechno ztratilo?

Zavírám oči a slyším, jak se dveře pokoje tiše zavírají. Sestřička odchází, zůstávám sám. V hlavě mi hučí. Vzpomínám na poslední roky. Na to, jak jsme se s Janou hádali kvůli dědictví po mámě. Jak jsem jí vyčetl, že si vzala víc, než jí patřilo. Jak mi ona vmetla do tváře, že jsem nikdy nebyl dostatečně vděčný. „Vždycky jsi myslel jen na sebe, Tomáši!“ křičela na mě tehdy v kuchyni, když jsme se hádali nad máminou starou kredencí. „A ty? Ty jsi vždycky byla ta hodná, co všechno obětuje, ale ve skutečnosti jsi jen čekala, až si urveš svůj díl!“ vrátil jsem jí to. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Teď tu ležím a přemýšlím, jestli jsem to byl já, kdo to všechno pokazil. Možná jsem měl být víc vděčný, víc se snažit. Možná jsem neměl tolik lpět na věcech, které stejně nic neznamenají. Ale když vám někdo vezme poslední vzpomínku na mámu, bolí to. A teď mě bolí ještě víc, že tu není nikdo, kdo by mě vzal domů.

Telefon znovu zazvoní. Sestřička ho zvedne a podává mi ho. „Tomáši?“ ozve se Janin hlas, chladný a vzdálený. „Jano, prosím tě…“ začnu, ale ona mě přeruší. „Nemůžu přijít. Mám práci, děti, a… prostě to nejde. Zavolej si někoho jiného.“ „Jano, já nikoho jiného nemám,“ zašeptám. Na druhém konci je ticho. „To není můj problém,“ řekne nakonec a zavěsí.

V tu chvíli se mi chce křičet. Chce se mi rozbít všechno kolem sebe. Ale nemůžu. Tělo mě neposlouchá, ruce mám slabé, jazyk těžký. Jen slzy mi stékají po tváři. Sestřička mě pohladí po rameni. „Nebojte, pane Novotný, nějak to zvládneme.“ Ale já vím, že tohle už nezvládnu. Ne bez Jany.

Vzpomínám na poslední Vánoce, kdy jsme spolu naposledy seděli u jednoho stolu. Jana přinesla bramborový salát, já kapra. Děti si hrály v obýváku, smály se. Ale mezi námi dvěma bylo ticho, napětí, které by se dalo krájet. „Proč jsi takový?“ zeptala se mě tehdy tiše, když jsme zůstali sami v kuchyni. „Jaký?“ „Uzavřený. Nepřístupný. Jako bys mě už dávno odepsal.“ „A ty mě snad ne?“ odpověděl jsem. Jen pokrčila rameny a odešla za dětmi.

Teď mi dochází, že jsme si nikdy neřekli to nejdůležitější. Že jsme si nikdy neodpustili. Že jsme si nikdy neřekli, že nás to oba bolí. Možná jsme oba čekali, že ten druhý udělá první krok. A teď je pozdě.

Sestřička mi pomáhá do kabátu. „Zavolala jsem vám sanitku, pane Novotný. Odvezou vás domů.“ „Domů?“ zasměju se hořce. „A kde to je?“ „No přece tam, kde bydlíte.“ Ale já vím, že domov není místo, kde spíte. Domov je tam, kde na vás někdo čeká. A na mě už nikdo nečeká.

Cestou v sanitce sleduji šedé pražské ulice, které se míhají za oknem. V hlavě mi běží otázky, na které neznám odpověď. Proč jsme si tak ublížili? Proč jsme si nedokázali odpustit? A je vůbec možné začít znovu, když už jsme si tolikrát ublížili?

Když mě sanitka vykládá před panelákem, kde jsem vyrůstal, cítím se prázdný. Nikdo mě nečeká. Nikdo mi nepomůže s taškou. Jen sousedka paní Dvořáková mě zahlédne z okna a mávne mi. „Pane Novotný, jste zpátky?“ volá. Jen přikývnu a pomalu se šourám ke dveřím. V hlavě mi stále zní Janina slova: „To není můj problém.“

Sedím v prázdném bytě, dívám se na staré fotografie. Já a Jana na chalupě, já a Jana na Karlově mostě, já a Jana s mámou na Petříně. Tolik vzpomínek, tolik smíchu. Kam se to všechno podělo?

Možná jsem byl tvrdohlavý. Možná jsem měl zavolat první. Možná jsem měl říct „promiň“ dřív, než bylo pozdě. Ale teď už je ticho. A já se ptám: Dá se ještě odpustit, když jsme si tolikrát navzájem ublížili? Má smysl bojovat o rodinu, když vás vlastní krev nechá ležet v nemocnici?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné začít znovu, nebo je někdy lepší nechat minulost spát?