Milovala jsem svého syna, ale svou dceru jsem nenáviděla: Životní bumerang, který mě zasáhl zpět

„Proč jsi zase doma tak pozdě, Kláro? Vždyť víš, že večeře je v šest!“ křičela jsem z kuchyně, když jsem slyšela klapnutí dveří. Klára se ani neobtěžovala odpovědět. Jen si sundala boty a tiše prošla kolem mě do svého pokoje. V tu chvíli jsem měla chuť za ní vlítnout a pořádně jí vyčinit, ale místo toho jsem se otočila ke svému synovi Petrovi, který seděl u stolu a tiše si četl. „Petře, ty jsi aspoň rozumný. Vždycky přijdeš včas a pomůžeš mi,“ řekla jsem s úsměvem a pohladila ho po vlasech. On se jen usmál a dál četl.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc rozdílně se ke svým dětem chovám. Petr byl můj miláček, moje slunce. Klára byla… no, prostě Klára. Od malička byla jiná. Vždycky vzdorovitá, drzá, nikdy neposlouchala. Když byla malá, rozbila mi oblíbenou vázu a místo omluvy se mi vysmála do očí. Petr by to nikdy neudělal. Byl poslušný, tichý, vždycky mě objal, když jsem měla špatný den.

Moje máma mi jednou řekla: „Viktorie, děti musíš milovat stejně.“ Jenže já to neuměla. Klára mi byla cizí. Když přišla domů s jedničkou z matematiky, jen jsem pokrčila rameny. Když Petr donesl dvojku z češtiny, utěšovala jsem ho a pekla jeho oblíbený koláč.

Manžel, Honza, si toho všiml. „Viky, nemyslíš, že bys měla být na Kláru trochu hodnější?“ zeptal se jednou večer, když jsme seděli u televize. „Ona si to nezaslouží,“ odsekla jsem. „Je drzá a nevychovaná.“ Honza jen zavrtěl hlavou a šel spát.

Roky plynuly a propast mezi mnou a Klárou se prohlubovala. Když jí bylo patnáct, začala chodit s nějakým Tomášem z vedlejší vesnice. Nelíbilo se mi to. Zakazovala jsem jí schůzky, zamykala jí mobil do šuplíku. Ona mi začala lhát a utíkat z domu. Jednou jsem ji načapala v noci na chodbě. „Kam jdeš?“ vyjela jsem na ni. „Ven,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře.

Petra jsem mezitím vodila po olympiádách, platila mu doučování z angličtiny a chlubila se jeho úspěchy sousedkám na lavičce před domem. „Můj Petr je nejlepší,“ říkala jsem hrdě. O Kláře jsem radši mlčela nebo si postěžovala na její nevychovanost.

Jednoho dne přišla Klára domů s modřinou pod okem. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se spíš ze zvyku než ze zájmu. „Nic,“ odpověděla a zavřela se v pokoji. Později mi Honza řekl, že ji Tomáš uhodil. Měla jsem pocit zadostiučinění – vždyť jsem jí to říkala! Ale místo abych ji objala nebo jí pomohla, jen jsem pronesla: „Vidíš, kdybys mě poslouchala…“

Pak přišla maturita. Petr odmaturoval s vyznamenáním, Klára sotva prolezla. Na Petrovu oslavu přišla celá rodina i sousedi, na Klářinu skoro nikdo. Ani já jsem jí nepopřála tak srdečně jako Petrovi.

Když Klára odešla na vysokou do Brna, ulevilo se mi. Doma byl klid. Petr zůstal ještě rok doma a pak šel na práva do Prahy. Najednou byl dům prázdný a tichý. Honza začal být často v práci nebo na rybách. Já zůstala sama.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to sousedka paní Novotná: „Viktorie, slyšela jste o Kláře? Prý ji přijali na stáž do Německa!“ Zaskočilo mě to. O ničem jsem nevěděla. Zavolala jsem Kláře – nezvedla mi to. Napsala jsem jí zprávu: „Gratuluju.“ Odpověď nepřišla.

Začala jsem si všímat, že Petr volá čím dál míň. Když přijel domů na víkend, byl zamyšlený a odtažitý. Jednou večer u večeře řekl: „Mami, já už sem asi moc jezdit nebudu.“ Zaskočilo mě to: „Proč?“ „Mám pocit, že mě pořád jen srovnáváš s Klárou… A ona je teď fakt dobrá v tom, co dělá.“

Zůstala jsem sedět u stolu sama s hlavou v dlaních. Najednou mi došlo, že nemám ani jedno dítě nablízku.

O pár měsíců později mi přišel dopis z Německa – od Kláry! Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama:

„Mami,
možná tě překvapí, že ti píšu. Chtěla jsem ti jen říct, že už tě dávno neobviňuju za to, jak ses ke mně chovala. Naučila jsi mě být silná a samostatná – i když to bolelo. Doufám, že jsi šťastná.
Klára“

Rozplakala jsem se poprvé po letech.

Dnes sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Proč jsem nedokázala milovat své děti stejně? Proč jsem tolik ublížila vlastní dceři? Myslíte si, že je možné napravit tolik let bolesti? Co byste udělali na mém místě?