Smích přátel bolí: Můj přítel nosí k mně jídlo v krabičkách a všichni se mi smějí

„To si děláš srandu, Katko? On si k tobě přiveze krabičku s řízkem od maminky, sní tvoji polívku a ještě čeká, že mu uděláš večeři?“ posmívá se Ivča a já sotva polykám sousto. Sedíme v hloučku na zahrádce naší oblíbené kavárny a já mám pocit, jakoby na mě dopadalo tisíc upřených pohledů. Maruška se jen zasměje: „Ale vždyť on je vlastně ještě dítě, když žije furt u rodičů.“

Přitom Tomáš není dítě. Je mu sedmadvacet, pracuje v IT, je milý, dávno jsme si představili rodiče a poslední týdny plánujeme společný byt. Jenže pak přijde pátek, on skočí ke mně po práci – a vše jede zas dokola. Nesčetněkrát už jsem slyšela zvuk jeho klíče ve dveřích, veselý pohled a v ruce igelitka: „Maminka mi dala segedín, máš trochu knedlíků?“ Někdy přinese v krabičce právě jen jedno jídlo. Já mezitím lítám kolem sporáku a plánuju snídani: lívance, vajíčka, pomazánky – každý den něco. Však přece chci, aby se u mě cítil dobře.

Jenže poslední měsíc si víc a víc všímám prázdné poličky v lednici a účtenek. Najednou platím dvakrát víc. Tomáš jí hodně, má rád sladké a skoro vždycky sáhne ještě pro jogurt nebo sýr – „pro jistotu“. A když jedeme do kavárny, vždycky to rozdělíme napůl, tak nějak samozřejmě. Neříkám, že nechci platit; mám stabilní práci jako účetní, ale nejsem bankomat. Začala jsem si všímat, jak jeho pochvalné „Máš to skvělý, jako u mámy“ zní jinak, když platím já.

Jednou večer sedíme na gauči, koukáme na seriál a já se prostě musím zeptat: „Hele, Tomáši… Mohl bys mi někdy aspoň přinést pečivo nebo něco na snídani?“ Koukne na mě překvapeně: „Copak ti vadí, že trochu jím?“ Snažím se nezvýšit hlas: „Nevadí… ale třeba bych ráda, kdybys někdy přinesl ty něco.“ Zasměje se: „Dobře, příště donesu rohlíky.“

Další den přijde. V ruce igelitka s rohlíky, co vypadají jako slevněné ze včerejška. A k tomu zas krabička od mamky. Vážně se mám smát? Hlavou mi letí věty Ivči: „To bych si nenechala líbit. Chlap si musí vážit toho, co pro něj děláš!“ Jenže já nejsem Ivča. Nedokáži štěkat, stejně jako moje máma s tátou se nikdy nehádají. Pamatuju si, jak doma vládlo ticho, když máma chtěla po tátovi, aby jí pomáhal, a on jen zabručel a zalezl za noviny. Co když Tomáš zas, jako táta, začne zavírat dveře a bude mluvit míň?

Když jsme byli u Tomášových rodičů na pečené kachně, jeho maminka se smála: „Tomáš je můj chlapeček, bez pořádné krabičky by nevydržel.“ Její pohled klouzal mezi mnou a ním: „Vy ženy jste dneska všechny emancipované, ale nakrmit chlapa, to je grunt!“ Všichni se smáli a já jen doufala, že si Tomáš všimne, jak trapně mi pak doma je.

Nelíbí se mi to. Připadám si jako jeho máma. A nejhorší je, že Ivča mi to občas předhazuje před ostatními: „Katka peče bábovky a Tomáš si v klidu hltá, ani výčep za to nedá.“ Maruška vždycky řekne, že každý vztah je jiný, hlavně když je láska, ale já někdy nevím, kde je hranice.

Jednou večer, když Tomáš zase sedí u mého stolu a bezmyšlenkovitě ukusuje chleba, znovu to načnu: „Myslíš, že bys mohl třeba jednou týdně uvařit ty? Nebo koupit větší nákup?“ Sklopí oči k talíři: „Ale vždyť sůl je tvoje, Katko… já ti nechci dělat víc výdajů. Jen mi chutná u tebe.“ Snažím se být citlivá: „Mně to nevadí, ale cítím se pak vyčerpaně. Furt vařím, plánuju, platím a pak je mi blbě, když si koupím něco pro sebe.“

V tu chvíli mlčí, atmosféra houstne. Už neslyším zvuk jeho smíchu, jen cinkání příboru. „Ty mi to počítáš?“ zeptá se nakonec a já si připadám jako účetní vlastního vztahu. Připočítávám hromady prádla, které za něj peru, čaje pro jeho bolení hlavy, drobné dárky, které nosím pro radost, a ptám se sama sebe: je tohle partnerské, nebo jednostranné?

Moje kamarádky mi několikrát radily, ať mu řeknu víc na rovinu, že chce-li žít se mnou, musí se podílet. Ale vím, že Tomáš byl vychovaný tak, že o penězích se nemluví, maminka vždycky zařídila všechno. Máma mi doma říkávala: „Nedělej si z něj syna, budeš unavená.“ Ale jak to člověk rozsekne, když ho miluje?

Komická situace nastala při jedné společné oslavě. Moje kamarádky se chtěly zapojit do pečení, ale Tomáš jen seděl u stolu a ládoval se mojí bábovkou. Když ho holky poprosily, jestli by nemohl připravit salát, řekl: „Já nejsem žádný kuchař, Katka to zvládne líp.“ V tu chvíli jsem měla chuť propadnout se pod stůl. Kamarádky si špitaly a bylo vidět, jak mě litují.

Jednu noc ležím sama v posteli a ve tmě přemýšlím. Kdybych byla chlap, čekal by někdo, že budu vařit, prát, uklízet a krmit partnerku, která se neobtěžuje ani s jogurtem? Proč se tolik bojím říct si o férovost? Vždyť přece to není o penězích, jde o snahu a ocenění.

Druhý den čekám Tomáše s večeří. Tentokrát jsem nekoupila nic navíc – v lednici pár vajec, starý chleba, nějaký sýr. Když přijde, zmateně se rozhlíží: „Nic tu není.“ Odpovídám klidně: „Pokud chceš večeři, dneska nakoupíš ty.“ Naštve se. „To je blbý, fakt. Já nevěděl, že mi to takhle spočítáš.“ Mlčím. V ten moment si uvědomuju, že jestli mu vadí trochu zodpovědnosti, možná spolu nemusíme vůbec plánovat budoucnost.

Nechala jsem ho sedět v kuchyni, vstala a šla do svého pokoje. Slzy mi tekly po tvářích, když jsem si uvědomila, jak je těžké se postavit za sebe. Druhý den mi kamarádka píše: „Katko, nelituj se, buď tvrdší – klidně mu řekni, že pokud nezmění přístup, nemá místo u tebe ani u talíře.“

Teď, když tu sedím a píšu tohle, přemýšlím: Je v pořádku říct si o pomoc a trochu respektu od člověka, kterého miluji? Co radíte vy – je fér čekat, že v partnerském vztahu budeme oba tahat za jeden konec lana, nebo jsem skutečně moc náročná?