Nečekané setkání v supermarketu: Rozhovor, který změnil můj pohled na přátelství

„Ahoj, Martino…?“ ozvalo se za mnou, zrovna když jsem se skláněla do regálu s jogurty, bez nálady a zamyšlená, jak naplnit košík, aniž by na mě padla depresivní tíha běžné středy. Otočila jsem se. Jana. Moje stará kamarádka Jana, se kterou jsme kdysi nasávaly páchnoucí kávu v kavárně u Hlavního nádraží a smály se, dokud nám netekly slzy po tváři. Rychlý srdeční tep, úsměv, který mi ztuhl na rtech, protože jsme se neviděly dobrého půl roku.

„Jani! Ty tady? Jak se máš?“ vyhrkla jsem a přistoupila blíž. Všimla jsem si letmého objetí, které z její strany bylo strohé a povrchní, a v oku jí zableskla únava. „No, víš, dneska zase nestíhám, přijela jsem vlastně jen koupit mlíko pro kluky. Neskutečný kolotoč, prostě. V práci peklo, doma o nervy. A pak, když si večer sednu, přeřvu mě Netflix a manžel. Už fakt nevím, co dřív, Marti.“

Zasmála se, ale v jejím hlase byla slyšet podrážděnost. Zkoušela jsem navázat: „Já to naprosto chápu, poslední dobou se taky plácám… Myslela jsem, že zajdeme někdy ven, jako dřív?“ Neodpověděla hned. Otočila k jejímu mobila, rychle odepsala a vrátila se zpět ke mně. „No, víš, strašně ráda bych, ale… já se fakt nezastavím. Minulý týden Tomík dostal angínu a ještě ta moje šéfová, prostě běs. Já to mám všechno na krku! Hele, a víš, že jsem se stala vedoucí projektu? Ale nikdo mi to neulehčí — všechno leží na mně. Musím to vytáhnout sama, lidi v týmu vůbec netáhnou.“ Zatímco mluvila, její pohled byl upřený na regál s těstovinami, na mě se skoro nepodívala, jako by čekala, že zmizím.

Pokusila jsem se vklouznout do rozhovoru: „Taky mám teď docela těžké období, mamka je po operaci, jsem s ní víc…“ Přerušila mě pohledem a jen přikývla, ale hned pokračovala o svém: „No to máš taky těžký, to chápu, hele. Poslyš, ale představ si, že mi v týdnu nešel internet a výrobní porada byla úplná fraška! Já ty technologie snad prokleju, co?“

Chvíli jsem mlčela a sledovala, jak se jí během hovoru napětí usazuje ve tváři i v pohybech. Už mi ani nevídala do očí, jen odškrtávala další témata ze své hlavy, s jediným jmenovatelem — svého života, svých problémů, svého světa, kde já byla jen tichý svědek.

Vzpomněla jsem si na naše staré dny. Na to, jak jsme se vzájemně vyslechly. Na hodiny, kdy jsme rozbíraly vše od banálního rozchodu přes pracovní neshody až po to, co s námi bude za deset let. Kde je ta Jana, která se smála mým vtipům? Která se ptala, jak se mám já? Proč mám pocit, že jsem najednou pro její život neviditelná?

Zatímco mi hlavou projížděly všechny tyto myšlenky, Jana mluvila dál. O novém dětském kroužku v Komunitním centru, o práci, o manželovi, který je stále pryč, a že jí chybí čas sama na sebe. Nezeptala se, jak se cítím já. Nepřerušila ani na vteřinu svůj monolog, jako by potřebovala svědka ke svému životu a ne přítele.

„To všechno je prostě šílený, Marti. Hej, promiň, musíš pochopit, proč jsem se ti neozývala, fakt nemám kapacitu v hlavě vůbec na nic. Víš, jak to je, ne?“ její oči na chvíli sklouzly k mým, ale hned zase zmizely v oblaku vlastních starostí. Chtěla jsem říct, že bych si ráda s někým fakt promluvila, že mě tíží samota stejně jako ji, že mám pocit, že se všechno sype, že… Ale najednou mi došlo, že u ní pro takový rozhovor už není místo.

„Jani, víš, že…“ začala jsem opatrně, ale ona už běžela dál. „Hele, musím běžet, Tomík je u dědy, a já bych to nestihla, jestli se zdržu tady. Ale fakt se ozvi! Čau, a drž se!“ pohledem sklouzla přes můj rameno, mávla a byla pryč z uličky rychleji, než jsem stihla cokoliv domyslet.

Zůstala jsem stát mezi regály s poloprázdným košíkem, hlavou mi hučely nevyřčené věty a v srdci se pustila do práce ta dobře známá bolest nepochopení. Stála jsem tam a poprvé v životě jsem si musela upřímně přiznat, že některá přátelství se prostě rozpustí v čase. Že někdy je ticho mnohem výmluvnější než slova.

Došla jsem ke kase a cestou domů mi v uších pořád zněla ta její slova – jak moc nestíhá, jak jsou ostatní nespravedliví, jak všechno leží na jejích bedrech. Je vůbec možné v dnešním světě udržet opravdové přátelství, když máme pocit, že všichni ostatní si řeší pouze svůj vlastní svět? Nebo nakonec každý z nás skončí se svými starostmi úplně sám, jen s ozvěnou vlastního hlasu?

A co je horší? Ztratit člověka, nebo zjistit, že už jste ho dávno ztratili?