Když mé ruce vzpomněly na život: Pravda české sestry v nemocnici

„Aleno, pojď rychle na sál! Máme tu chlapa po bouračce, je v bezvědomí a krvácí jako protržený!“ Ozývala se Pavlína, starší sestra pohybující se v urgentním příjmu Nemocnice Na Bulovce jako ostřílený voják. Stačila jedna věta, jeden pohled na monitor, aby mi srdce začalo bušit až v hlavě. Ruce se mi třásly, když jsem sahala po rukavicích, a v břiše svíral starý známý strach. Zrovna jsem myslela na syna Tomáše – měl dnes první školní zápas. Zas bude čekat, zas nebude mít mámu na tribuně.

Zavřela jsem oči jen na vteřinu, abych sebrala odvahu. „Musíš fungovat, Alčo, teď neřeš doma, jsi tady a někdo tě potřebuje,“ šeptala jsem si pro sebe než jsem vpadla na operační sál. Lékař, doktor Novotný, mi v rychlosti podával nástroje. „Píchni další ampuli adrenalinu a připrav infuzi, hned!“ Všude kolem výkřiky, pípání přístrojů a „počkejte, tady, podržte!“ V jednu minutu jsem držela pacientův krk, v druhou mezi zuby slzy, aby je nikdo neviděl.

Najednou byl klid. Podívala jsem se do tváře mladého muže, co ležel bezvládně pod světlem. Hlavou mi probleskla myšlenka: „Kolik šancí ještě dostaneš, abys zachránila život?“ Jeho ruka visela bezvládně podél těla. Udělala jsem vše přesně podle protokolu – aspoň jsem věřila, že ano. Ale pak, v rychlosti, ve zmatku, jsem si nebyla jistá dávkou léku, kterou jsem podala. Co když jsem udělala chybu? Srdce se na monitoru rozblikalo červeně…

„Přestává reagovat, děláte něco špatně!“ zazněl Novotného hlas. „Aleno, rychle, kde máš AMBU vak?“ Hledala jsem očima pytlík, ruce mě zradily. Pavlína skočila, podala mi ho, naše pohledy se střetly. Nikdo neví, kde je hranice mezi stresem a selháním. Prožila jsem tu chvíli jako v mlze – kolegové kolem, všechno viselo na mně.

Pak už byl tep pryč. Doktor Novotný na mě křičel: „Masírujte! Do prdele, Aleno, vydržte to ještě chvíli!“ Moje ruce se pohybovaly automaticky, byla jsem jen stroj tlačící na hruď, zatímco v myšlenkách jsem viděla mrtvé oči, kterých už jsem pár poznala. V rozích sálu stáli mladí medici a zapisovali si cosi do deníčků – možná právě tohle bude jejich první smrt.

Najednou jsem si vzpomněla na svého tátu – kdysi ležel na podobném sále. Tehdy ho nesebrali, schoval se nám za záclonu smrti, já tomu nebyla svědkem, ale jeho fotka ve starém foťáku mi pokaždé připomene, že ani vlastní ruce člověka před koncem neochrání. Jako by všechno, co doma držím pohromadě, hrozilo rozpadnout se tady, každou minutu.

Zvonek na telefonu mě vytrhl ze zamrznutí. Byl to manžel, Petr: „Alčo… Tomáš měl úraz, upadl ve škole, je na urgentu v Motole! Nevím, co mám dělat!“ Skoro jsem mu nerozuměla přes štěbetání kolegů a pípání přístrojů. Zhroutila jsem se na židli pod oknem sálu, nikdo si mě nevšímal. Držela jsem sluchátko v ruce, mezi prsty krev cizího člověka i vlastní paniku.

„Alčo, potřebujeme krev! Ty komu voláš?“ Pavlína přišla ke mně, v očích soucit i hněv. „Nemůžeš teď jít pryč, máš službu! Nebo chceš, aby tady někdo další umřel?“ Pochopila jsem – někdy se domácí trápení musí odložit, někdy to ani nejde. Byla jsem na pokraji zhroucení, s malým klukem na druhém konci Prahy.

Všechno už šlo mimo mě. Třásla jsem se uvnitř i navenek, když jsme to s týmem vzdali. Pán na sále odešel – do ticha, ve kterém praskalo napětí a hrdost i stud. Najednou jsem si uvědomila, že za únavou se schovává vina. Udělala jsem opravdu chybu? Mohla jsem něco zachránit, nebo byl jeho osud daný už předem?

Večer v šatně bylo ticho. Pavlína si sundala roušku a podívala se na mě: „Nebereš to na sebe, jo? Dávka odpovídala, všichni jsme to dělali takhle už stokrát. Ale někdy se prostě stane, že tělo už nemůže dál.“ Sklopila oči a dodala: „Jednou to bude někdo z nás… a je lepší tu stát s kolegy než sám. Vybreč to.“

Na cestě domů, ve starém škodováckém autě, jsem cítila každou křivku silnice. Volala jsem Petrovi, zjistila, že Tomáš má jen drobné pohmožděniny. Uléhala jsem v slzách, ruce jsem tiskla v pěst a nevěděla, jestli se ráno probudím s úlevou, nebo s dalším stínem na duši.

Celou noc jsem přemýšlela: „Kolik ze mě ještě vezmou? Kolik domovů, kolik rodin musí ztratit pro to, abych zachránila cizího člověka?“ A hlavně – vydržím to ještě dlouho, když vím, že jedno špatné rozhodnutí může navždy změnit všechno?

Někdy si přeji na všechno zapomenout, ale moje ruce, ty nikdy nezapomenou…

Má někdo z vás doma čáru, kdy říct DOST? Co byste udělali na mém místě?