Bez domova: Příběh českého veterána, který odmítl azyl

„Vstávejte, pane, tady nemůžete spát!“ S trhnutím se probouzím – dva příslušníci městské policie nade mnou stojí v ranním šeru a bodře, ale nezúčastněně poklepávají obuškem do dlažby. Otevírám oči a snažím se zaostřit; celou noc jsem spal na lavičce před Hlavním nádražím, mezi hlučnými tramvajemi, popelnicemi přetékajícími papírem, a lidmi, kteří spěchají kolem bez povšimnutí. Ve skořicové zimní bundě, kterou už letos moje žena nevyhodila – protože žádnou ženu už žádné roky nemám – se pokouším nasát zbytky hrdosti, které mi ještě zůstaly. „Už jdu, pane strážníku…,“ procedím skrz zmrzlé rty.

Jmenuji se Luboš Kříž. Byval jsem voják. Sloužil jsem, kde bylo potřeba, Afghánistán, Mali… bylo jedno, kde, hlavní bylo neptat se proč. Když jsem se vrátil, byl jsem jiný – plný rozháraného ticha, které ve mně zůstalo i dlouhé roky potom. Rodina mě nespoznávala. Jana plakala potají v kuchyni a syn Filip na mě začal mluvit cizím, opatrným tónem. „Tati, budeš na večeři?“ „Nevím, Filipe. Asi jo.“ Odpovědi jsem nehledal, jen přežíval další den. K psychologovi jsem nechtěl, na psychiatrii jsem poznal jen hnusný zápach z dezinfekcí a studenou ruku někoho, kdo se tvářil, že rozumí, co je to PTSD. Nechápal. Nikdo nechápal.

Pak přišel rozvod. Jana řekla, že už to nedává. Filipa jsem naposled slyšel volat „tati“ při balení kufrů. V práci o mě nestáli, přišlo propouštění a já byl první, protože „své si už odsloužil, Luboši, zasloužíš si odpočinek“. Když jsem chtěl vysvětlit, jak nutně potřebuju aspoň něco málo práce nebo kontakt s lidmi, smála se vedoucí: „Běž na úřad, tam ti pomůžou!“ Pomohli. Dali mi papírek s adresou a u okýnka mi přáli hodně štěstí.

První noc venku byla nejhorší – déšť, který pronikal všude, i do nitra. Druhá noc už byla chladnější, třetí noc jsem našel kout v podchodu, tam jsem potkal Karla. Byl zootechnik z Jižních Čech a taky už 2 roky bez domova. Sdíleli jsme deky, které vyhazovali kolemjdoucí, občas i teplou polívku z nočního bufetu. Jenže zima tlačila, a tak jsem si sbíral odvahu jít, kam mě posílali – do azylového domu na Žižkově.

Tam mi ředitelka vysvětlila, že „máme poslední volnější postel, ale jsou tu pravidla“. Nechávám u vchodu všechny věci, i vzpomínky. Společná kuchyň, jeden hrnek na deset lidí, špína. Noc probdím kvůli křiku z vedlejší postele. Někdo tu krvácí, jiný trpí deliriem, do rány se směšuje alkohol s léky. „Pane, musíte si zvykat, tady je běžné.“ Nedokázal jsem, noc v azylovém domě mě zlomila víc než půl roku na misi. Ráno jsem pochopil: radši studený chodník než život v nelidských podmínkách.

Zpátky u nádraží jsem přemýšlel: proč stát dává peníze na stavačku, na papaláše, na zákony, které žijí na papíře? Proč nefunguje to, co má? Proč jsem pro společnost neviditelný jen proto, že nemám střechu ani rodinu? Každé ráno mě pálí hanba, že mě sousedi zahlédnou, a večer mě mrazí úzkost ze tmy a samoty.

Jednu středu stála u lavičky malá dívka s matkou. „Mami, proč ten pán spí na lavičce?“ Matka ji rychle zatahala za ruku. „Pojď, Aničko, nemluv s ním!“ Jako bych byl nakažlivý. Ale nejhorší je, že i já jsem se tak začal cítit – opovrženíhodný, nepotřebný.

Moje poslední útočiště je Karel. Kadence jeho nadávek, společná láhev laciného vína a drsná upřímnost. „Luboši, nezblázníme se tu oba?“ Smál se, ale já mlčel. Možná už jsem zblázněný. Někdy se objevují dobrovolníci s polévkou, někdy úředníci vyhrožují vystěhováním – i když už dávno nemám kam. Nejhorší je, když některý bývalý kolega projde kolem a odvrátí pohled. Stydí se víc než já.

Nevím, co bude dál. Pořád doufám v malý zázrak: práci, střechu, někdy aspoň lidský hlas místo výsměchu nebo lítosti. Kdybych věděl, že azylové domy nejsou poslední stanicí zoufalství, šel bych tam? Jak vy byste se rozhodli? Má stát právo nutit lidi do míst, kde není důstojnost?