Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi lékaři oznámili, že pro mého syna už nemohou nic udělat. Zoufalství a vztek mě sžíraly, ale odmítl jsem se vzdát, i když mě okolí považovalo za blázna. Nakonec jsem musel udělat rozhodnutí, které změnilo náš život navždy.
Nikdy jsem nebyl věřící, ale když mi lékař oznámil, že moje žena Jana má rakovinu, zhroutil se mi svět. V zoufalství jsem začal prosit Boha, i když jsem se tomu celý život vysmíval. Dnes vím, že víra a naděje dokážou člověka podržet i v těch nejtemnějších chvílích.
Před dvaceti lety mě máma objímala a říkala, že jsem její pýcha. Dnes, když bojuji s roztroušenou sklerózou, se na mě dívá jinak – a tchyně mi dává jasně najevo, že jsem pro jejího syna přítěží. Každý den se ptám sama sebe: zasloužím si ještě lásku a podporu, nebo mě nemoc odsoudila k samotě?
