Vždycky říkal, že jsem jeho jediná. A pak jsem zjistila, že měl druhou… už od studií.

„Proč jsi mi to udělal, Marku?“ šeptám do ticha našeho bytu, zatímco v ruce svírám myš a na obrazovce přede mnou svítí desítky fotek cizí ženy. Všechno začalo tak nevinně – chtěla jsem jen vytisknout lístky na koncert, který jsme plánovali už měsíce. Marek byl ve sprše, jeho notebook ležel na stole. Heslo? Zkusila jsem to staré, které používal už od studií. Fungovalo. A pak ten jediný neoznačený folder s datem před dvěma dny. Otevřela jsem ho a v tu chvíli mi začalo být zima.

Fotky. Desítky fotek té samé ženy. Blond vlasy, modré oči, úsměv, který jsem nikdy neviděla. Na pláži v Chorvatsku, v kavárně na Letné, v našem oblíbeném bistru na Vinohradech. Selfie před zrcadlem, večeře při svíčkách, polibky. Všechno to, co jsem si myslela, že máme jen my dva. Srdce mi buší až v krku a mám pocit, že se každou chvíli rozbrečím.

„Mami?“ ozve se za mnou tichý hlásek naší dcery Aničky. Rychle zavírám notebook a otírám si slzy. „Nic se neděje, zlatíčko. Jen jsem se trošku lekla.“

Ale děje se toho až moc. Marek vychází z koupelny s ručníkem kolem pasu a usmívá se tím svým klidným úsměvem. „Co tiskneš?“ ptá se nenuceně. Dívám se na něj a v hlavě mi běží tisíc otázek. Jak dlouho? Kdo to je? Proč?

„Nic… ještě nejsem hotová,“ odpovím a cítím, jak se mi třesou ruce.

Celý večer předstírám, že je všechno v pořádku. Anička si kreslí u stolu, Marek vaří večeři a já sedím v obýváku a snažím se dýchat. Každý jeho pohyb mi připadá falešný. Každé slovo je najednou podezřelé.

Když Anička usne, sednu si k Markovi na gauč. „Musíme si promluvit,“ řeknu tiše.

Ztuhne. „Co se děje?“

„Kdo je ta žena?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet.

Chvíli mlčí. Pak si povzdechne a sklopí oči. „To není tak, jak si myslíš…“

„Tak jak to je?“ křičím už skoro zoufale. „Našla jsem ty fotky! Desítky fotek! Všude spolu! Jak dlouho?“

Marek mlčí. Pak tiše řekne: „Od vysoké.“

V tu chvíli mám pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Celou dobu? Celých těch deset let?“

Přikývne.

„A Anička? To je tvoje dcera?“ ptám se s hrůzou v hlase.

„Samozřejmě! Nikdy bych tě nepodvedl takhle…“

„Ale podvedl jsi mě! Celý náš život je lež!“

Rozpláču se a Marek mě obejme. Chci ho odstrčit, ale nemám sílu.

Následující dny jsou jako zlý sen. Marek mi všechno přizná – že s Terezou chodil už na vysoké a nikdy ji vlastně nepřestal milovat. Že se rozešli jen proto, že ona odjela do zahraničí. Když se vrátila před dvěma lety do Prahy, začali se znovu vídat. Prý mě nikdy nechtěl opustit, prý mě má rád… ale Tereza je jeho osudová láska.

Nevím, co mám dělat. Máma mi radí: „Vyhoď ho! Takový chlap si tě nezaslouží.“ Táta jen mlčí a dívá se na mě smutnýma očima.

Večer sedím u Aničky postele a dívám se na její klidnou tvář. Jak jí to mám říct? Že její táta není ten hrdina, za kterého ho má? Že naše rodina možná skončí?

Marek se snaží chovat normálně, ale vidím na něm nervozitu. Chodí domů později než dřív, často si píše zprávy a já vím přesně s kým.

Jednou večer přijde domů opilý a začne brečet. „Promiň mi to, Lucko… já nevím, co mám dělat.“

„To já taky ne,“ odpovím mu upřímně.

Začínáme spolu chodit na terapii. Psycholožka nám říká: „Musíte si ujasnit, co vlastně chcete. Jestli chcete bojovat o vztah nebo odejít.“

Já nevím. Miluju ho? Nenávidím ho? Chci mu odpustit? Nebo chci začít znovu?

Jednoho dne mi Tereza napíše zprávu: „Promiň mi to všechno. Nechtěla jsem ti ublížit.“

Odpovím jí jen: „Ublížili jste oba.“

Začínám přemýšlet o tom, jak by vypadal život bez Marka. Najdu si práci na poloviční úvazek v knihovně a poprvé po letech mám pocit, že něco zvládnu sama.

Jednoho večera sedíme s Markem u stolu a on řekne: „Chci být s tebou i s Aničkou… ale Terezu nedokážu opustit.“

V tu chvíli vím, že je konec.

Odstěhuje se k Tereze a já zůstanu sama s Aničkou v našem bytě na Žižkově. První týdny jsou peklo – Anička pláče každou noc a ptá se po tátovi. Já brečím do polštáře a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.

Ale časem začne být líp. Najdu sílu v sobě i v Aničce. Začnu chodit běhat do parku pod Vítkovem, poznám nové lidi v práci a poprvé po dlouhé době se usměju bez bolesti.

Někdy večer přemýšlím: Proč jsem to nepoznala dřív? Byla jsem slepá? Nebo jsem jen věřit chtěla?

A hlavně – dokážu ještě někdy někomu věřit? Co byste dělali vy na mém místě?